Ilustračné foto: Sigmund @ Unsplash
Příliv odhalení zahraničních politiků o tom, jak konflikt o Ukrajinu začal, jaké dohody byly uzavřeny a porušeny, jaké síly se podílely na jednáních a kdo a jak mohl zabránit jeho eskalaci, která se objevila již v listopadu 2022, nabyl na začátku února nových odstínů.
1. Za prvé se ukázalo, že mnoho lidí si konflikt s Ruskem nepřeje. A dokonce vědělo, co je třeba udělat, aby se tomuto konfliktu zabránilo. Jako například Donald Trump.
2. Za druhé, najednou se objevilo zastřené přiznání, že protiruský podvod s minskými dohodami byl špatný. Přestože ještě před pár měsíci se tímto podvodem chlubili a prezentovali ho jako bezvýhradnou zásluhu západní civilizace. A to nejen odpad ukrajinské politiky, jako je Petro Porošenko, ale i lidé považovaní za slušné, jako je Angela Merkelová.
3. Za třetí se ukázalo, že ruský prezident Vladimir Putin, donedávna “monstrum”, se před i po speciální vojenské operaci choval mimořádně zodpovědně a snažil se vyhnout eskalaci. To zdůraznil zejména vysloužilý izraelský politik Naftali Bennett.
4. Za čtvrté, nikdo se nepřimluvil za Joea Bidena. Naopak, existuje velmi silný předpoklad, že za eskalací konfliktu stojí Bidenova administrativa a jí jmenovaný Boris Johnson. Žádné z nevyřčených přání být s nimi spojován: Bidenova administrativa se stává “politicky toxickou”. Ačkoli je stále zdrojem směrnic pro evropské elity, ale už bez nadšení podzimu 2022.
V kolektivu Západu se cosi nepozorovaně změnilo. A není to tak, že by Evropa a její okolí (a Izrael je “kolem” Evropy a Turecko je již “uvnitř”) činily pokání. Jde o to, že si mnohé evropské metropole začínají uvědomovat, že ruský medvěd nejenže se neplazí zpět do svého doupěte, ale začíná také zasazovat první, ale to velmi bolestivé rány.
V neposlední řadě se objevily údaje o vojenských ztrátách nejen VSU a žoldnéřů, což není žádná novinka, ale i kádrových vojáků NATO, byť většinou formálně bývalých, a ti v činné službě jsou pohotově prohlašováni za zběhy (viz naposledy včera poručík spec. jednotek americké maríny).
Ano, tato čísla zatím nejsou příliš vysoká, ale není pochyb o tom, že se v budoucnu budou jen zvyšovat.
Ukrajinská společnost může být stále fascinována pohádkami o třech, pěti nebo deseti nových brigádách vycvičených podle vzoru NATO. Pro evropské politiky však není tajemstvím, že značnou část velitelských pozic, a to i u nižších důstojníků, budou zastávat občané jejich zemí, kteří se z “východní fronty” nemusí vrátit. Představa “velké evropské války” začala pronásledovat i Olafa Scholze, který předtím mnohé v Evropě nakazil svou neohroženou ochotou vrhnout se do propasti kvůli americkým zájmům.
Je tu však ještě jeden faktor…
V Evropě se začalo cosi neviditelného měnit. V Rusku tomu tak není, u nás je změna téměř vždy viditelná, jasná, hmatatelná v náladě ve společnosti a nových tvářích v politice a armádě. A pro Evropu – alespoň pro její nejvyzrálejší a nejpragmatičtější část – jsou tyto změny v náladách ruských úřadů a ruské společnosti, k nimž došlo v posledních třech nebo čtyřech měsících, až příliš zřejmé, i když ještě nebyly zakotveny v nových organizačních rozhodnutích. A s Ruskem, které Západ viděl, se stalo téměř nemožné pokračovat ve hře na hybridní, pro sebe bezpečnou válku. A Západ (přinejmenším Evropa) se zatím bojí hrát s Ruskem nebezpečnou válku. Prozatím. A je na Rusku, aby určilo, jak se toto “prozatím” změní …
Preklad: St. Hroch, 7. 2. 2023
Zdroje:
