Role České republiky v konfrontaci mezi Ruskem a Západem

2000 slov
Obrázok od Pexels z Pixabay

Kdo v EU pracuje na vytvoření Čtvrté říše…
20230203
 
Co je moderní Česká republika? Jaké je její místo v Evropské unii a její role v rusko-evropských vztazích? Existují nějaké vazby na pátou kolonu v Rusku? Jaká je pozice Rakouska ve sporu mezi Moskvou a Bruselem? Imperiální ambice Evropy: proč se Evropská unie nikdy nevzdá své politiky rozšiřování? Redaktor, publicista Igor Šiškin besedoval ve studiu „Den.tv“ s Vadimem Truchačevem, docentem Státní humanitní univerzity, historikem a jedním z předních ruských expertů na Střední Evropu.
 
Formálním důvodem našeho dnešního setkání je příchod k moci v Česku člověka s pro náš sluch zábavně znějícím jménem Petr Pavel, přičemž to druhé je jeho příjmení. Pozval jsem Vás ale hlavně proto, abyste povykládal našim divákům o Česku a jeho roli a postavení v hybridní válce, vedené dnes proti Rusku. O Polsku se mluví velmi mnoho, i o Maďarsku, o Rumunsku trochu méně. Ale Česko, jakoby se po zahájení SVO ocitlo kdesi na zadním dvorku a je vzpomínáno málokdy. Mně se ale zdá, že jeho role v celém tomto konfliktu není menší než Polska…
 
No, přinejmenším jsou to role srovnatelné, ale poněkud různé, s ohledem na to, že i v EU zaujímají různé pozice. Polsko je jakýmsi stálým provokatérem, který velmi často bruselskou byrokracii dráždí.
Česká republika je nejbohatší slovanská země, která je, na rozdíl od Polska, téměř zcela integrována do společného evropského systému, s výjimkou migrantů. Není ochotna přijmout Blízký východ, jinak sdílí hlavní ekonomická pravidla hry a základní hodnoty, jak se říká v EU, takže její hlavní úlohou je být propagátorem evropských hodnot pro ostatní Slovany.
Dvě nejbohatší slovanské země, Česká republika a Slovinsko, se této role rády ujmou, ale samotné Slovinsko není až tak slovanské. Přiblížení Ukrajiny, Běloruska a zemí bývalé Jugoslávie je pro Česko příležitostí, jak posílit slovanskou složku EU a samozřejmě se stát první a nejvýznamnější mezi ostatními slovanskými zeměmi:
 
1.      Za prvé, jejím osobním zájmem je posílit své postavení v EU. Česko má celkově poměrně všestranné zájmy nejen v Evropě, ve světě mimochodem širší než polské, proto se domnívat, že je výhradně něčí objekt a vykonává výhradně živou vůli, je nesprávné, jeho vlastní zájem na Ukrajině je jednak trh se zbožím a jednak je to škrtání konkurence, nyní je Česká republika hlavní průmyslovou dílnou Evropské unie.
2.      Za druhé, jde o to, aby se zadusili konkurenti v České republice, která je nyní hlavní průmyslovou výrobnou EU, a zadušení průmyslu na východní Ukrajině a v Bělorusku by bylo v českém ekonomickém zájmu.
3.      Česká republika je zemí dosti závislou na dodávkách energií z Ruska, takže kontrola potrubí vedoucího přes území Ukrajiny a Běloruska, protože potrubí pak přichází na Slovensko a do České republiky, je plně v jejím zájmu.
4.      Na rozdíl od Poláků Češi nepřízeň k pravoslaví necítí. Dnes jsou většinově ateisté, mají složitou náboženskou historii, nebojí se pravoslaví, nezajímá je pravoslaví, chtějí vtáhnout ostatní Slovany, kteří ještě nejsou členy EU, na celoevropskou oběžnou dráhu a zvýšit v ní svou roli.
 
To znamená, že si chtějí aktivně hrát na takříkajíc 19. století, vezmeme-li terminologii panslavismu, a stát se tak na rozdíl od Poláků, kteří se nafukují a vykřikují, že jsou v Evropě druzí po Německu a chtějí být v Evropské unii téměř první po Německu. Češi si chtějí bez křiku, potichu zajistit odpovídající místo, to jsou jejich ambice?
 
Mají takové ambice. Na rozdíl od Poláků se jim to daří, jen se moc nepředvádějí. Takové ty zákulisní hry jsou klidnější, ale zato jsou mnohem úspěšnější, dostává se jim většího pochopení v Bruselu než Polákům.
 
A řekněte mi o tom, že ještě před zahájením speciální operace byla Česká republika na pokraji zhoršení vztahů s Ruskem Pamatujeme si, jak vyvolali obrovskou krizi spojenou s bouráním památníků ostrými prohlášeními atd. Takže už tehdy pracovali v tomto směru, nebo plnili rozkaz vyšších soudruhů?
 
Pokud jde o příkazy vyšších soudruhů, současný český premiér, jakož i jeho kolegové, kteří se přímo podíleli na demolici Koněvovy sochy, nejen že byli připraveni plnit příkazy vyšších anglosaských soudruhů. Nazývejme ovšem věci pravými jmény, protože žádný přímý příkaz Američanů a Britů ke shození Koněva neexistoval – šlo o akci lokálního rozsahu ze strany pražských místních funkcionářů, pocházejících z disidentských rodin, kteří na genetické úrovni nenávidí vše sovětské a vše ruské. Právě pro tyto post-disidenty ve druhém, třetím koleni, se nenávist ke všemu sovětskému slilo v nenávist ke všemu ruskému. Takže ústřední vládu bych z toho nevinil, protože v Česku v tomto případě mocenská vertikála neexistuje, na rozdíl od Polska, kde mají na bourání památníků zákon. Ale ve zhruba 40 případech místní samosprávy dokázaly památníky obhájit. V Česku je situace opačná. Tam takový zákon není, ale místní samosprávy v řadě případů odstranění památníků osvoboditelů iniciují. Naneštěstí nejrusofobštější partaje mají nejsilnější postavení v Praze, a proto je to tam tolik vidět.
 
Říkáte, že to nebyla centrální moc, ale tito lidé se k moci teď dostali. Ústřední vláda se nesnažila nic udělat Ústřední vláda si umyla ruce a řekla, ale my tady nemůžeme nic dělat, je to na místních orgánech. Myslíte si, že byli prostě, ehm, docela spokojeni s tím, co dělaly místní úřady?
 
Ne a byli docela rádi, že to byl premiér, kdo o opozici na rovinu řekl, že to nepodporuje. Ale skutečně v tomto případě je Česká republika strukturována jinak než Rusko a často se místní úřady odvážou a centrální vláda opravdu nemá páky, jak je přímo ovlivnit. V tomto případě je to něco, co u nás těžko chápeme.
 
Další otázka: A kde se bere ta nenávist rusofobie? My jsme si mysleli, že s Čechy je všechno v pořádku. Ano, byl osmašedesátý rok a byly třenice, pamatujeme si to my, kteří jsme žili v sovětské éře. Vy si asi nepamatujete to období všech těch slavných hokejových zápasů, kde Československo (a později Česko) bylo naším hlavním soupeřem a tak dále a tak dále, ale obecně to bylo tak, že Češi jako slovanská země, jako slovanský národ, který tíhne k Rusku, nechtěli mít s Ruskem žádné problémy. Myslelo se, že v první světové válce, kdy se Češi masově vzdávali a vytvořili Československý sbor, viděli jsme pohromadě Československý sbor, který byl připraven bojovat s ruskou armádou proti Rakousko-Uhersku a tak dále a tak dále.  Vysvětluje se to událostmi  roku 1968, ale nějak to všechno moc neobstojí, protože Maďaři měli rok 1956, ale s Maďary máme teď normální vztahy.
 
Rozebrali jsme se v roce 1956. Přestože naprostá většina Maďarů nesouhlasí s akcí SSSR a naprostá většina Čechů nesouhlasí s událostmi roku 68 a érou socialismu vůbec, je faktem, že jak česká rusofobie, tak české rusofilství jsou staré zhruba 200 let a průměrný Čech není ani přirozený rusofob, ani přirozený rusofil.
Rusofobie u Čechů vznikla v souvislosti s tím, že Rusko potlačilo polské povstání v letech 1830-31 a na základě toho někteří tehdejší čeští veřejní činitelé vyvodili závěr, že Rusko je asijská despocie, s níž nechtějí mít nic společného.
 
To je z toho prvního polského povstání. Proč to bylo pro Čechy tak napjaté? Co jim bylo do dění na území polského království?
 
Oni viděli v obnovení polského státu možnost zlepšení postavení v rakouském císařství alespoň jako krok k maximu, k vytvoření vlastního státu. Ostatně i Poláci mají blíže k Čechům než k Rusům, i když ani mezi nimi nejsou vztahy vůbec jednoduché, ale rozhodně Poláci zde mají blíže. Ostatně obecně už byla doba, kdy mnozí Evropané vstřebávali tyto revoluční myšlenky transformace, ale i Rusko… –  v jaké kvalitě byl Nikolaj I. ? – Jako četník Evropy!  A je zbytečné to rozebírat.  Zároveň pak existoval český rusofilský proud, pro který bylo Rusko vzorem a příležitostí vymanit se z habsburské nadvlády. I když tvrdit, že za Habsburků docházelo ke strašnému národnostnímu útlaku Čechů, by bylo poněkud přehnané. Samozřejmě, že byli o stupeň níže než rakouští Němci, ale říci, že byl zde útlak, není tak docela pravda. A konečně se objevil třetí proud – ani pro ani proti. Rusové jsou naši příbuzní, ale jsou příliš vzdálení, nejsou to naši nepřátelé, ale ani přátelé, jsme Evropané, ale Rusové jen jaksi napůl. Ano, tento proud ztělesňoval zakladatel Československa první prezident Tomáš Masaryk. V nadsázce řečeno: někteří Češi se k Rusku chovali jako k bratrům, podobně i někteří čeští politici – ale většinově jimi nikdy nebyli.
 
A do jaké míry jsou tyto české ambice podpořeny českými zdroji?
 
Podívejte se, Česko je dnes největším průmyslovým komplexem v Evropě. Když ji rozdělíte na části, pak Německo, Nizozemsko, Švédsko a Rakousko jsou výzkumná a vývojová základna, Česká republika je továrna a Polsko a Maďarsko jsou kolchozy.
Je zajímavé, že tady jsou na poměry evropské unie průměrnou zemí, ale na světové poměry je to dobře situovaná země s velmi rozsáhlým vojensko-průmyslovým komplexem, která dříve prodávala zbraně za více než miliardu dolarů a nyní už dokázala dodat na Ukrajinu za 2 miliardy a vyrobit tolik, kolik obvykle prodává velmi rozsáhlá vojenská produkce.
 
Prší teď pro Čechy zlatý déšť?
 
V důsledku toho, že „zlatý déšť“ má i stinnou stránku, přijalo Česko téměř 400.000 Ukrajinců, což je na 11 milionovou zemi hodně.  Pak je tu dvacetiprocentní inflace, v České republice nevídaná. Proto je třeba ocenit všechny české premiéry, kteří tu byli do Fialy – byla tu velmi nízká inflace a velmi nízká nezaměstnanost a česká koruna byla velmi stabilní.
Česko za sebou již nechalo Portugalsko a poté Španělsko a fakticky se dostalo na úroveň Itálie. Země má tedy sílu prosazovat svou politiku – samozřejmě je horší než sousední Rakousko.
 
Ale kromě představy, že Češi jsou spřízněné duše a podobně, existuje i jiná představa o Češích: -nezáleží jim na ničem jiném než na jejich osobním blahobytu, a tak bez jakéhokoli hněvu vůči Rusku a Sovětskému svazu za druhé světové války dodávali Němcům zbraně a byli jejich zbrojovkou a výrobním cechem. Jakože: – na nás nesahejte, my na tom vyděláváme, pak si dáme pivo, párek… – i přes střídání vlád se nemění, dělají si pořád jen to svoje…
 
Chovali se jako typičtí Evropané, tak se chovali Francouzi nebo Holanďané, ale protože jsou Češi jazykově příbuzní, zdá se nám, že se musí chovat jako my, ale nechovají se.
 
Chovali se tedy stejně jako ostatní průměrní Evropané?
 
Vůbec se neliší, jen jsou nám jazykově příbuzní, takže máme pocit, že by měli být jako my, ale ono to je hlubší.
Mít jim to za zlé jen proto, že si o nich dělám iluze? Ne, nejsou jako my, jen mezi námi existuje jazyková příbuznost. Ano, samozřejmě. A oni to nepopírají. Snaží se od toho odpoutat, ale je to příliš málo na to, abychom měli nějaký zvláštní vztah. Stačí, že nejsme tak zatvrzelí nepřátelé, ale nestačí to, abychom byli přáteli.
 
Ale pak vyvstává další otázka, říkáte, že tam mají zájmy na Ukrajině, Bělorusku. To je jasné, ale i v Africe a v Jižní Americe. A co jejich role v podpoře takzvané páté kolony v Rusku? Jsou v této oblasti také velmi aktivní …
 
Jsou tady velmi aktivní, jednak jako platforma, kde Praha hraje roli platformy dozorované přímo zpoza oceánu, jednak sami od sebe. Slovanská složka hraje pro část české elity určitou roli. A protože mají zcela evropské myšlení, domnívají se, že je tady slovanská země jako Rusko, která podle nich, žije podle úplně jiných pravidel. Je mimo jejich chápání, že je to odchylka od normy, něco, co musí napravit, část z nich to prosazuje, zatímco druhá část, pan premiér Fiala říká otevřeně: – Naším úkolem je srazit Rusko na kolena, protože Rusko je barbarská asiatská země, která rozumí jen řeči síly… To téměř věrně reprodukuji, co mi řekl, když jsme se viděli. Je to pro nás špatné a proto Česko, s plným vědomím, převzala takovou roli. A ta část českých politických sil, která se teď nachází u moci, otevřeně říká, že jedním z hlavních jejich politických cílů je změna státní moci v Rusku.
 
 To je , co vždycky způsobuje to, čemu se říká kognitivní disonance… máme malé Česko, měšťáky, osobní dostatek, a najednou z nich padají taková prohlášení. To je vždycky do očí bijící, a nutí je k tomu jejich zlí západní přátelé?
 
Zlobivé děti Západu samozřejmě přicházejí a často přicházejí na úrodnou půdu a jsou tam vítány.
Česká republika není zemí, která by to všechno nechtěla sama dělat. Mimochodem, Češi si vytvořili vlastní pevnou vůli, a níž – na rozdíl od jiných bývalých socialistických zemí – kategoricky odmítají hostit americké vojenské základny. Na rozdíl od jiných bývalých socialistických zemí je tam Česká republika nechce mít ani v této době. Dnes se s ní sice může přetahovat Maďarsko, ale podíváme-li se na posledních 30 let, tak se chovala suverénněji v tom západním světě než třeba Maďarsko. A i Orbán, když se dostával na přelomu století k moci, byl naprosto prozápadním a protiruským politikem (sice ne radikálně), ale skutečným Orbánem se stal až někdy před 8 lety a do té doby maďarští politici žili ve stínu Klause a Zemana.
 
 Ti čeští byli řádově vyšší?
 
Samozřejmě to tak bylo, protože že tam mají více příležitostí, země je bohatší než Maďarsko a možnosti větší.
 
To, že Češi hráli velkou roli v rozpadu tábora, nebyla náhoda?
 
To samozřejmě také nebyla náhoda. Ačkoliv komunisté po válce vyhráli volby, ale spousta komunistů byla vlastně tím, co se později stalo eurokomunisty, byla tam největší komunistická strana a z našeho pohledu nespolehlivá, a měla všechny ty maloburžoazní prvky. Obecně vzato, tato maloburžoazní psychologie je Čechům vlastní a československý socializmus ani náhodou nebyl stalinistickým. Existovalo zde družstevní vlastnictví v mnohem větší míře než v Sovětském svazu.
Ano, KSČ byla vedoucí stranou, existovaly čtyři další strany, ale ty ten systém nepřijaly a uvnitř KSČ existovaly síly, které systém podkopávaly zevnitř.
 
Takže jejich přesvědčení, že jsou součástí západního světa, už fungovalo. Ano, museli jsme být součástí sovětské zóny, ale srdcem a duší…?
 
To fungovalo. Navíc faktor sousedního Rakouska, stejně jako SRN-NDR fungoval. Viděli, že Rakousko, se kterým začínali přibližně na stejné úrovni, se postupně posouvalo dopředu a v Rakousku byla řada příbuzných a železná opona nebyla tak vysoko, měli tam přece jen možnosti cestovat, řekněme do Jugoslávie, do Rakouska se dalo jezdit docela volně, museli jste sice vyřizovat víza, abyste se tam dostali, viděli to a viděli, že Rakousko se posouvá dopředu a určitě byli tím víc nespokojení se socialismem. A ti lidé byli čím dál tím víc naštvaní. A chyby, jichž se oni dopouštěli, měli tendenci svádět na SSSR, jakkoli nebyl zdaleka jediným viníkem.
                                                                         
Teď jste zmínil Rakousko, což je druhé téma, které jsem s vámi dnes chtěl probrat, a to skutečnost, že Česká republika byla kdysi součástí rakouské, později rakousko-uherské říše, Rakousko je nyní ve stejné hybridní válce, kterou Západ vede proti Rusku a vůbec není skoro vidět. Jestliže je Česká republika přesto vidět – víme o dodávkách zbraní a tak dále a tak dále – o tom, že současný premiér čas od času vydává hlasitá prohlášení třebaže nesrovnatelná s tím, co říkají Poláci. A tady Rakousko není vidět, ale Rakousko kdysi vytvořilo jednu z největších evropských říší tato říše ovládala střední a jižní Evropu a  říci, že nejsou mistři diplomacie… No říká se, že rakouská armáda je vždycky něco takového neúplného. Ale rakouskou diplomacii nelze považovat za neplnohodnotnou ani náhodou a překonává ji snad jen britská., a to ještě ne ve všem. Například ukrajinskou krizi by bez rakouského vlivu … nastartování těch procesů tam, to byla jejich práce, a to jsme dobře věděli. Byli tam sice i další hráči, ale právě oni hráli jednu z hlavních rolí, ale teď jakoby jejich někdejší ambice náhle zmizely?
 
Pro Rakušany, ještě více než pro Čechy, je Evropská unie nástrojem k prosazování jejich vlastních národních zájmů Rakušané již mnoho let zastávají v EU klíčové pozice zodpovědné za zahraniční politiku Evropské unie jako celku a za politiku sousedství, která je přímo zodpovědná za sovětský prostor, za Balkán, za Turecko, takže už to stačí k tomu, aby se řeklo, že Rakousko zde hraje obrovskou roli. Pokud jde o historický zájem, tak stačí připomenout, že západní Ukrajina byla součástí právě onoho rakouského impéria. Role současného Rakouska je dosti zvláštní, v dobách studené války vsadilo na diplomacii a vůbec ne řinčení zbraněmi. V porovnání s Čechy je do jisté míry zvláštní, že Rakousko je v tomto směru na posledním místě mezi všemi zeměmi EU. Rakušané se snažili udělat ze země a zejména z Vídně, hlavní světovou vyjednávací platformu, kde prosazují své zájmy a EU je nástrojem jejich zájmů a z 99 procent sdílejí společný zájem EU a přímo se podílejí na jejím formování. To je osvojení postsovětského prostoru a Balkán.

My máme všechny tyto věci ve světě také, nás tyto věci zajímají především. Často říkáme, že Evropská unie je samostatná byrokracie Evropské unie zvlášť a existuje byrokracie národních států, která je vůči nim téměř koloniální a tak dále. Ale vy říkáte opak, že pro Rakousko je Evropská unie nástrojem k realizaci jejich národních zájmů?
 
Je to samozřejmě EU, která omezuje národní stát, což vyvolává u řady lidí i v Rakousku nespokojenost. Ale na druhou stranu musíme mít na paměti, že evropské země, včetně Rakouska, se dobrovolně vzdaly části své suverenity ve prospěch nadnárodní struktury a v nadnárodní struktuře je vliv země dán dvěma faktory, počtem obyvatel a bohatstvím. Rakousko má samozřejmě to druhé. V prvním případě je na průměru, ale v druhém je to v pořádku – plus samozřejmě tradice diplomacie, kterou EU využívá.
Není to sice Německo, Francie, dokonce ani Itálie a na evropské úrovni lze tuto zkušenost rakouské diplomacie využít. Role Rakušanů v celém příběhu je tedy diplomatická, nedodávají Ukrajině zbraně, ale pouze prostředky osobní ochrany, obvazy.
 
Proto se říká, že se Rakušané snaží od krize a všeho ostatního distancovat?
 
Neznamená to, že se od něj distancují, ale spolupracují se zbytkem EU proti Rusku. Mají jen diplomatickou roli vyjednavače s Ruskem, a tu si nechávají pro sebe a s plným souhlasem Bruselu.
Vzpomeňte si, který jediný politik po zahájení SVO přijel do Moskvy k Putinovi – rakouský kancléř.
 
U nás se to vykládalo jako zvláštní pozice málem vůči téměř celému západu od Rakušanů, kteří projevovali dobrou vůli, pochopení a další věci – a vy říkáte, že je to naopak je to naopak oni vystupovali jako průvodci této role.
 
Ano, samozřejmě, pokud se tam hlouběji kopne, tak Rakušané jsou méně agresivní, ano je to určitě dobře, je to všechno v míře odmítání Ruska. Rakousko má nižší stupeň než Česká republika než Nizozemsko tím spíše než Švédsko a dokonce i než Německo. Ale stále působí proti Rusku nijak jinak než jako protivník, v nejlepším případě jako velký hlavobol, Rakousko Rusko nevnímá. Se všemi těmi obrovskými ekonomickými vazbami, které jsme měli a stále máme, nebyly zcela přerušeny, víte?
 
Existuje nějaký důkaz, že Rusko nevnímají jako nepřítele nebo velkou bolest hlavy, protože to je v naprostém rozporu s narativem, který je hlásán v našich médiích.
Že je to pravý opak toho, o co se média snaží – najít nějakou společnou řeč, aby se krize nerozšířila. Všude ukazovali tu fotku Putina, jak tančí s ministryní zahraničí?
 
Ano, ona byla ministryní zahraničí za FPO – Svobodní jsou krajně pravicová, euroskeptici, která se postupně odklonila od takového německého velmocenského nacionalismu zaměřila se více na problémy imigrantů z Blízkého východu a na základě toho vidí ve Spojených státech právě ohrožení rakouské suverenity a na základě toho jsou ochotni spolupracovat s Ruskem, ale Strana svobodných není zdaleka celé Rakousko. Bohužel, velká část rakouské elity je naladěna jinak – stačí si přečíst vládní program, dokumenty rakouského ministerstva zahraničí, kde je vše napsáno černé na bílém: -EU je nástrojem rakouské zahraniční politiky a jedním z klíčových jejích směrů je uvedení do života „Východního partnerství“ a přiblížení Ukrajiny, Běloruska, atd. k EU.
 
Pak se ale ukazuje, že Rakušané obecně nedošli daleko, pokud nechci říci, že vůbec nikam nedošli. Z trendu, který je nyní ve světě pozorován: – se zhroucená Osmanská říše Turecko nyní snaží v té či oné podobě oživit, zhroucený Sovětský svaz se Rusko snaží oživit v té či oné podobě pod jiným názvem a tak dále a tak dále, ale jako kdysi vedoucí světová mocnost se zhroutilo Britské impérium a Británie otevřeně přijímá program globální Británie opět v nové podobě, a vrátit se zpět do hlavní role. Takže Rakušané mají také tuto ambici – vrátit se do dob, kdy vedli v téměř celou evropskou politiku?
 
No, ne v té míře jako Němci, ale o stupínek níže to je – jako u Švédska nebo Nizozemska – to jsou země, se kterými Rakousko v rámci Evropské unie spolupracuje nejtěsněji, ale jsou vlastně na zhruba stejné úrovni, mají rozdělenou práci, aby Rakušané na globální úrovni jménem Evropské unie více prosazovala agenda životního prostředí, Holanďané LGBT agendu a Švédové feministickou agendu. Tady určitě nikdo z nich nezapomněl na svou velkou minulost. I když formálně historie jako faktor současné politiky v bohatých zemích Evropy nyní chybí a o historických tématech se, řekněme, ve volebních kampaních téměř nemluví.
 
Takže, na rozdíl od Poláků tak historickou politiku nevedou na prvním místě ani Rakušané, ani Nizozemci, ani Švédové, ani Němci. Nedělají to proto, že by to považovali za nevýhodné pro sebe, nebo proto, že se těchto komplexů opravdu zbavili, nebo to prostě nepovažují za možné, na rozdíl od Poláků, aby jasně a zřetelně naznačili své ambice založené na minulosti, nebo se zbavili prachu staletí říkali, že to byla temná strašná minulost. Zvláště když říkáte, že jsou teď všichni tolerantní a tak dále?
 
Ano, do značné míry tato velmocenská ambice zůstává, ale je naplněna jiným obsahem. „Jsme majáky v oblasti hodnot lidských práv, a to je světlo, které přineseme světu“, což je Evropanům vlastní ještě více než třeba Američanům.
 
Pak to není nic zásadně nového. Totéž se říkalo v souvislosti s katolicizmem: – je to něco vyššího, světlého a krásného pro celý svět. A my to prosazujeme po celém světě ne proto abychom vás všechny podřídili své vůli, ale musíte být přitahováni k vyšším hodnotám pro své vlastní dobro. Takže to dopadne stejně?
 
Obecně je to stejné, zaprvé Evropané neztratili svou aroganci a snobství, říkají, že můžeme žít v míru s  postsovětským prostorem, pouze když oni budou žít skoro stejně jako my, a to nejen v životní úrovni, ale i z hlediska jejich vnitřního uspořádání. Ano, samozřejmě pro muslimské země, například Turecko, jsou připraveni udělat výjimku, pro Rusko jsou někteří do určité míry připraveni, jenomže se nemohou dohodnout, zda nás považovat za něco úplně jiného nebo jako součást Evropy.
 
Takže když se říká, že se Evropská unie nikdy nevzdá své politiky rozšiřování, je to projev toho, že se stane součástí evropského impéria.
 
No, obrys tohoto rozšíření, jak by se rádi, v ideální podobě rozšířili až k hranicím Ruska, a pokud se zadaří, tak všichni od Běloruska přes Arménii, Gruzii až po Černou Horu, budou muset držet krok s nimi…
                                                                                        
A ještě jedna věc souvisí s Rakouskem, a to už je řeč o Němcích. Ale Rakušané jsou také Němci, takže chápeme, že po druhé světové válce Rakousko vzniklo jako samostatný stát z rozhodnutí zemí vítězů a němečtí představitelé ve své době, když zakládali Spolkovou republiku Německo, požadovali uznání nezávislosti Rakouska, je to napsáno v ústavě, žádný nový anšlus a další věci, ale byla to vůle vítězů. A co názor poražených, vzpomeňte si, když Hitler přijel do Vídně, všichni ho vítali s květinami, protože, na druhé straně, po první světové válce mu zase zakázali se sjednotit?
 
Zajímavý bod na jedné straně zesnulý dnes již bývalý předseda Strany svobodných Haider napsal svou středoškolskou esej “Proč Rakušané jsou Němci”. Na druhé straně Rakousko je dnes více německou zemí než samotné Německo, a to i přesto, že jsou zde přísnější požadavky na znalost němčiny při získávání povolení k pobytu a ještě přísnější požadavky na občanství, existuje zde přísnější migrační politika, a v daleko menší míře se stydět za minulost.
 A Německo je do jisté míry zvláštní tím, že se stydí nejen za Třetí říši a ale i za Druhou říši, za níž se není co stydět, zejména Druhá říše nebyla příliš špatná v porovnání s ostatními říšemi té doby, nicméně mají menší pocit studu za správné či špatné zacházení s Rakušany – zemí konzervativnější, venkovštější a dnes více německou. Rakušané si myslí, že si zachovali své němectví ve větší míře, ačkoli jejich krev je zčásti slovanská a uherská. No a v Rakousku bude mít každý třetí kancléř české nebo slovenské příjmení…
Žádné otázky o sjednocení s Německem. Není nutné, protože Rakousko je považováno za více německý stát než samotné Německo a nezávislejší. Ve skutečnosti je v Německu 174 amerických vojenských objektů – nikoli základen, ale objektů. V Rakousku nejsou žádné, protože to bylo neutrální. Rakousko jedná ve spojení s ním, a často to, co Německo nemůže vyslovit samo, vkládá do úst rakouským politikům.
 
Ale to již jsou nečisté rakouské společné německé velmocenské ambice, pokud zde existují nějaké vyhlídky a nějaké hrozby. Přece není náhodou, že onen Hitler má své kořeny kompletně v Rakousku a německý nacionalismus zde ve svých extrémních formách přerostl právě v nacismus, který zase pochází odtud?
 
No, co se týče nacismu, tady spíše něco vyrostlo v Pobaltí nebo v Chorvatsku, protože Chorvatsko bylo součástí Rakouska-Uherska. No pro Rakušany je tu Hitler lůzr nikoli jen  proto, že prohrál, ale i  protože to přehnal. Pčece jen měření lebek a pokrevní počty… – to je úděl marginálů a nutno říci, že Strana svobodných se od toho kategoricky distancuje: –  „Ne v této podobě ne, ale v měkčí formě – Samozřejmě!“
A samozřejmě, že k tomu existuje důvod a důvodem jsou davy migrantů z Blízkého východu, které v patnáctém roce zvýšily počet obyvatel Rakouska za měsíc o 5 % To je vážné, když se vám na prahu objeví velké množství lidí z jiné kultury, národní identita se probouzí a německá národní identita roste v Rakousku více než v Německu, tak přišla migrační krize.
 
Do jaké míry může Rakousko v budoucnu sehrát roli osy pro myšlenku, že Rakušané využívají Evropskou unii jako nástroj svých národních zájmů a že se právě tato EU jako celek stává německým nástrojem?
 
Už na tom pracují. Samozřejmě chápou, že nebude zcela v souladu s německými zájmy, jednat s Francouzi a Italy a do jisté míry dokonce i s Čechy, ale samozřejmě vidí EU právě v této podobě.
 
Takže to, co nazývají Čtvrtou říší, je to, o co jsou Rakušané ochotni usilovat, kontinentální Evropa ovládaná německými zájmy?
Ano, pracují na tom, ve skutečnosti očekávají, že v něm zaujmou přinejmenším stejnou roli jako Německo, jako stát, který je více německý než Německo samo.
 
 Pokud se vrátíme k České republice, tak vzhledem k tomu, že Česká republika byla po staletí součástí německého světa, tak ano.
 
Existuje problém sudetských Němců vyhnaných z Československa, který Německo oficiálně uzavřelo. Rakousko tuto otázku neuzavřelo. Požaduje po Česku náhradu za majetek, o který tam přišlo. Češi to odmítají Otázka se tam vášnivě diskutovala i na začátku jednadvacátého století, ale migrační krize otázku odsunula do pozadí. Není to tak, že by to byl kritický moment – Rakousko nehodlá revidovat hranice, proto vymysleli takovou věc, jako je Austerlitzký, nebo Slavkovský formát. Existuje Vyšegrádská čtyřka, kterou vymyslelo Československo a Maďarsko. Česku přestal formát vyhovovat a spolu s Rakouskem a Slováky, kteří mají k Čechům téměř vždy blízko, vytvořili svůj formát, kde diskutují o středoevropských záležitostech a snaží se vytvořit společnou politiku, a tuto v EU prosazovat. Až k nim, se vší pravděpodobností, přimkne Slovinsko, bude opět kompletní čtyřka.
 
Jde tedy jen o čtyři státy, které byly kdysi součástí jedné říše a v rámci Evropské unie už začínají jednat samostatně, i když mají vlastní napětí, tření a tak dále?
 
Přesto se snaží postavit za Rakousko. Víte, ono je státem národnějším než Německo, ale méně národní než Češi.  Velkou roli hraje emocionální faktor – samozřejmě. Česká republika je dosud zcela národní zemí a téměř každá vláda, i ta nejvíce proatlantická, pravicová, levicová – se bude přijímání migrantů bránit.
 
Děkuji vám, že jste s námi byl v našem studiu, protože to, co jste nám řekl o současné České republice a současném Rakousku, je mnohde v rozporu se standardním naším obrazem těchto zemí a jejich role v Evropské unii a hlavně k nám proto, že něco takového dělají Češi? Kdyby dělali něco divného Poláci – to je samosebou. A Češi – kdo by to byl řekl? Je možné, že by se něco takového mohlo stát u Rakušanů? Oni jsou přece mír a družba…
 
Rakušané jsou ve skutečnosti hlavními dirigenty imperiální politiky Východního partnerství. Přesněji řečeno, hlavní ideologové a vývojáři jsou v ní velmi aktivní, i Češi se velmi silně zapojili i Švédové už dávno dobře spolupracují.
 
Jediné, co tu mohu umírněného říci je, že ani Rakousko a dokonce ani Česká republika, i současné volby ukázaly, že nejsou nejrusofobnější společnosti v Evropě. Jsou rusofobštější a není jich málo. Jistě, je to obecně vzato, spíše o průměrné teplotě v nemocnici – v obou případech. Ale iluze o této průměrné teplotě v nemocnici jménem EU si není  třeba dělat …
 
 

Preklad: St. Hroch, 8. 2. 2023

Pridajte Komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Návrat hore