Ilustračné foto – Pixabay
Rostislav Iščenko (preklad St. Hroch)
.
V posledních letech jsme si zvykli dělat si legraci z amerických sankcí, které Západu ublížily mnohem více než Rusku. Sankce v naší zemi podnítily náhradu dovozu a pomohly ekonomice rychle se stát soběstačnou a rychleji se dedolarizovat.
V současné době tvoří dolar méně než polovinu (48,3 %) ruského vývozu. V posledních letech Rusko pravidelně drží devizové rezervy ve výši 3,5 miliardy dolarů (přibližně tolik, kolik je potřeba k obsluze běžných plateb). Pro srovnání, Čína má rezervy ve výši 1,5 bilionu dolarů a dolarizace čínské ekonomiky a zahraničního obchodu, kterou domácí hurá patrioti rádi uvádějí jako příklad “nezávislosti na USA”, je několikanásobně vyšší než v Rusku. Čína je přitom jedním z našich hlavních nejen politických, ale i obchodních a ekonomických partnerů. Její zaostávání brzdí konečnou dedolarizaci Ruska.
Čína to má v tomto ohledu mnohem těžší: většina jejího obchodu se omezuje na trh USA, zatímco obchodní obrat mezi Ruskem a USA je na pozadí celkového ruského zahraničního obchodu mizivý. Americké sankce však již přiměly Čínu k zahájení dedolarizace.
.
Mezitím USA vyhlašují další a další balíčky sankcí proti Rusku a Číně a aktivně a ne bez úspěchu se k nim snaží přilákat i EU. USA stále očekávají, že zabrání zprovoznění plynovodu Nord Stream 2, což vážně zhorší hospodářské vztahy mezi Ruskem a EU, a pak Washington plánuje zmařit hospodářské partnerství EU nejen s Ruskem, ale i s Čínou. Americké sankce mají být pákou, která donutí EU, aby se vydala směrem, který si USA přejí.
Na první pohled se setkáváme se zarážející situací. Ve Washingtonu i v Bruselu i ti nejhorlivější zastánci sankční politiky přiznávají, že sankce nesplnily jejich naděje. Že Rusko využilo sankcí k posílení vlastní ekonomiky, že Čína jde stejnou cestou, jako Rusko proti sankcím EU, a že Americe protičínské sankce způsobily větší škody než těm, proti kterým byly namířeny. A konečně, že bez hospodářského partnerství s Ruskem nebude Evropa schopna přežít jako významný ekonomický hráč a že ztratí především high-tech průmysl. Zároveň ti samí lidé požadují další a další sankce a předem prohlašují, že nevěří, že by to mohlo vážně poškodit Rusko nebo rozbít rusko-čínské spojenectví, které je nepřekonatelnou překážkou pro snahu Západu získat zpět globální hegemonii. Zdánlivě absurdní? Ne, vysoká a promyšlená politika.
Hegemonie USA a Západu trvá již příliš dlouho. Mnohé země jsou do tohoto systému příliš integrovány, než aby byly schopny to udělat rychle. Dokonce si uvědomují, že je životně důležité přerušit staré vazby a vytvořit nové. Dovolte mi připomenout, že Rusko již celá dvě desetiletí cílevědomě směřuje k tomu, aby se zbavilo závislosti své ekonomiky a financí na globalistickém kapitálu. A teď je ještě co uklízet – pět let práce se zbytkovými jevy bude stačit. Čína je dokonce na začátku cesty. Je pravda, že používá drsnější metody a může využít ruských zkušeností a podpory, takže by si měla poradit rychleji.
.
Na druhou stranu se však Evropská unie nedokázala za třicet let vymanit z amerického systému, a to navzdory všem prohlášením o snaze stát se nezávislým mocenským centrem (finančním, ekonomickým a vojensko-politickým) a všem snahám alespoň začít tyto plány realizovat.
V naprosté většině ostatních zemí tomu tak není. Přes veškeré úsilí Ruska a Číny probíhá přeorientování Asie, Afriky a Latinské Ameriky na nová mocenská centra velmi pomalu, s velkými obtížemi a neustálým couváním.
Pokud tedy budou Rusko a Čína vyloučeny z amerického systému a nuceny uzavřít se do vlastního uskupení, mohou USA očekávat, že si udrží monopolní kontrolu nad větší a nejvýnosnější částí světa. Jak toho ale dosáhnout?
Na začátku se Washington pokusil obejít Peking a Moskvu na chromé koze. Navrhl trojí rozdělení světa (na sféry vlivu) tak, aby celý tradiční Západ (včetně východní Austrálie, Nového Zélandu, Japonska a Korejské republiky) a obě Ameriky zůstaly USA, zatímco Afrika by byla “volnou loveckou zónou” pro všechny. Moskva a Peking, které již měly to, co bylo nabízeno, a nárokovaly si mnohem více, to předvídatelně odmítly.
Tehdy se zrodil nápad s neúnavným zaváděním nových balíčků sankcí…
.
USA si dobře uvědomují, že na sankce budou muset reagovat nejen Moskva a Peking, ale i zbytek světa. Zhruba řečeno, každá země bude muset odpovědět na otázku, s kým je. Američané se, ne bezdůvodně domnívají, že většina zemí světa je na ně stále tak pevně navázána, že i kdyby se chtěly posunout do zájmové sféry Ruska a Číny, nebudou toho schopny, protože okamžité přerušení všech ekonomických vazeb orientovaných na USA by jejich ekonomiky jednoduše zničilo.
To znamená, že USA se snaží vytlačit Rusko a Čínu ze svého systému (protože se jim je nepodařilo porazit), ale s minimálním počtem spojenců a většinou se zeměmi, které nejsou bohaté a které USA v posledních letech definitivně zruinovaly. Washington, který nemůže být hegemonem celého světa, se snaží zůstat hegemonem jeho větší a bohatší části. Opouští model multipolárního světa, k němuž se hlásí Rusko a Čína, ve prospěch světa dvou systémů. Spojené státy se snaží zopakovat soupeření dvou systémů z druhé poloviny dvacátého století. Jen nyní nepůjde o souboj kapitalismu se socialismem, ale konzervativně-tradičního kapitalismu Ruska a Číny s levicově-liberálním kapitalismem Spojených států.
Washington spoléhá na to, že díky výrazné převaze v oblasti zdrojů (udržení nejbohatší části planety na své oběžné dráze) nakonec zvrátí situaci ve svůj prospěch. Především omezení rozvojových možností Ruska a Číny v rámci omezeného systému může (a v americkém pojetí by mělo) vést k soupeření Moskvy a Pekingu o trhy a ekonomické partnery. Tím, že se Spojené státy ocitnou mimo závorku těchto vztahů, bude muset tato soutěž přerůst v rivalitu a následně v nepřátelství, po němž budou Spojené státy moci hrát na napětí mezi svými dvěma hlavními rivaly – přesně to, o co se snažily, ale dosud se jim to nepodařilo.
.
Pro realizaci tohoto plánu by samozřejmě bylo nutné obětovat Evropu jako vážné průmyslové uskupení. Amerika z toho však bude mít prospěch pouze tehdy, pokud se evropský průmysl začne stěhovat do USA, protože nebude schopen ziskově fungovat v prostředí super vysokých cen energií, které v takové situaci budou pro Evropu stále vysoké.
Celkově lze říci, že nový sankční mechanismus USA je pokusem o přechod na strategii nepřímých opatření. Američané jsou jako zkušení šachisté připraveni vzdát se několika figur ve prospěch pozice a útoku.
Stejně jako každý plán má i tento nevýhodu.
- Zaprvé není jisté, zda se podaří donutit Evropu, aby se definitivně a neodvolatelně vzdala ekonomické interakce s Ruskem a Čínou (Evropané si jsou dobře vědomi důsledků, které to pro ně bude mít).
- Za druhé, Rusko a Čína stejně neuznávají Amerikou uměle vytvořené hranice mezi systémy (i když ekonomické) a mají spoustu možností, jak tyto hranice aktivně posouvat a vtahovat státy do svého systému.
- Za třetí, i za předpokladu, že by se USA podařilo vytlačit Rusko a Čínu a uzavřít svůj systém tak, jak považují za vhodné a správné, neznamená to, že mohou takový systém účinně řídit.
.
Americký model je zaměřen na neustálou expanzi, která předstihuje příliv dalších zdrojů. Potřebný příliv zdrojů byl dlouho zajišťován injekcemi bilionů nefinancovaných dolarů a expanze systému se stala nafukováním bublin. Zmenšení geografické velikosti systému tyto problémy jen prohloubí.
Proto je pro USA důležité, aby se rusko-čínský systém zhroutil rychleji než systém americký. Ale právě o to jde: rusko-čínský systém, i když je územně velmi omezený, se v zásadě nemusí zhroutit.
Obecně lze nový americký model sankcí označit spíše za hazard. Ale jak známo, tonoucí se stébla chytá. Američané nemají žádnou jinou možnost (snad kromě globální války, kterou USA prohrály ještě před jejím začátkem), jak se pokusit pro ně negativní dynamiku zlomit.
Jediným zaručeným příjemcem takového modelu vývoje mezinárodních vztahů je ta část západních elit, která se snaží prodloužit agónii západního systému tak, aby jim to stačilo na celý život, a pak “potopa”. Bohužel tento nezodpovědný přístup k zájmům států a osudům národů mění stávající krize v nekontrolovatelný formát a činí z mezinárodní politiky rukojmí nepředvídatelných náhod.
USA se vydaly po bludné cestě opuštění standardních politických záruk ve prospěch pomíjivého momentálního zisku, který se zítra může změnit v rozbité koryto.
.
Preklad: St. Hroch, 27. 12. 2021
