Rusko môže anulovať USA ako planetárnu silu

Ilustračné foto – Erik Mclean @ Pexels

Rusko může anulovat USA jako planetární sílu. Probíhá boj o nezávislost Evropy …

(Rostislav Iščenko, preklad St. Hroch)

Podle mého názoru Američané v dostatečné míře nafoukli situaci informačně i politicky. Proto by bylo složité, aby vyšli z krize bez aspoň nějaké provokace nebo střetnutí. S ohledem na dnešní mezinárodní situaci by to byl ústup s ohledem na pevný protikladný postoj obou stran. Američané nechtějí v ničem ustoupit a Rusko, když nevidí posun Američanů k nějakému kompromisu, zaujímá nekompromisní pozici podle zásady: – my můžeme ustoupit, ale jen pokud uvidíme vaši ochotu ustupovat. A Evropané se v této situaci nacházejí ve velmi špatné pozici, protože oni válku určitě nepotřebují.

Je zřejmé, co chtějí touto válkou vyhrát Američané: – oni chtějí vyhrát/zachovat si, kontrolu nad Evropou. Rusko, na druhé straně, může anulovat USA jako planetární sílu. Nikoli likvidovat, jak prohlašují někteří, nikoli zalít betonem, ale anulovat jako planetární sílu, protože každá, i vojenská krize, má svůj konec a USA si budou muset pak stejně vybrat. Buď souhlas s urovnáním vojenské krize cestou jednání, nebo další tlak až do jaderné války, kterou nemají šanci vyhrát, protože v celé řadě strategických zbraňových systémů zaostávají. Mohou sice uštědřit vážnou škodu, ale vyhrát nikoli. Proto i pro ně zvyšování sázek za jakoukoli cenu, má své hranice.

V jistém momentě se musí zastavit a přiznat, že ať s válkou, nebo bez ní, oni ustoupili.

Dokonce, i pokud se do válečných akcí vtáhne část evropských států a USA tam pošlou svoje vojska, vše se omezí na nejaderný konflikt na evropském kontinentu a skončí to posunem ruských vojsk do určité hloubi ve směru Atlantiku. Američané se tedy budou muset smířit v podmínkách de facto prohrané války. Evropané to také chápou a vidí, co chtějí Američané vyhrát, ale že může vyhrát Rusko, jakkoli válku nepotřebuje, protože vyhrává i bez toho. Přičemž bez války by vyhrálo podstatně víc a rychleji než s ní.

Evropané sice chápou, že Američané nafoukli informačně а politicky situaci tak, že je pro ně ústup těžký a vrhnout se do nějaké vojenské provokace mohou kdykoli. Navíc je pro ně vojenská provokace jedním z posledních způsobů nátlaku na Evropu, protože ta neumí bez USA pracovat. Před takovými 10-15 lety se Evropa považovala na plně nezávislou. Tuto potenci si nedokázala zachovat a teď vlastně probíhá boj o její nezávislost.

Rusko potřebuje na USA nezávislou Evropu, která se bude rozhodovat ve svých vlastních zájmech, USA zase potřebují zachování její závislosti. Pokud ale již probíhá boj, pak nemáme co do činění se zastydlým mechanizmem, kdy USA vždy řídily NATO i EU. My se ale setkáváme s čímsi plynoucím a toto teď trápí Scholze, Macrona a ostatní. Je vždy pohodlné, když víte, kdo je váš patron. Existoval SSSR, Varšavská smlouva a RVHP a všem tam bylo jasné, před kým srazit paty.

Na druhé straně byla EU, NATO a USA a všem bylo také vše jasné. Když se ale situace mění a vy chápete, že zítra to může být jinak, že může přijít nový patron, může zmizet patron starý – vše může být jinak. Dnes se Evropa nachází ve stavu, v jakém se východní nacházela vpředvečer rozpadu SSSR, jen s tím rozdílem, že tam přišly k vládě elity, jež se k Západu modlily, a bylo jim jasné, že odsud utečou a tam přiběhnou a bude tam dobře.

Na Západě jsou ale teď elity, jež stále mají za to, že ty všechny západní hodnoty, západní instituce, struktury, západní jednota, jsou superhodnoty a pokoušejí se je zachovat. Protože ale jsou nedostatečně profesionální, nedávají si práci s tím, aby pochopily, že tu jednotu zachovat nejde. Jednotný Západ už prostě není. Jsou zájmy USA a naprosto protikladné zájmy Evropy, které se dotýkají se zájmy Ruska. Proto jejich jedinou šancí je obhájit svoje zájmy, obhájit Evropu a možná dokonce blokovat možnost přelévání probíhající krize ve válku – je podružné, zda malou, regionální či velkou.

Jde o to, aby dokázali říci Američanům, že nikdy nepodpoří žádnou jejich provokaci a jakoukoli válku na Ukrajině budou považovat za jejich provokaci. Pak budou USA stát před otázkou, proč bojovat, jestliže Evropa už odešla. Stejně tam ale zůstanou lidé, kteří budou hlásat, že válka je nutná. V elitách je to dost rozšířené mínění, ale jejich pozice bude dost silně podkopána, protože mnoho z nich myslí pragmaticky, dokonce i Američanů: – pokud nemůžeš dosáhnout svého pomocí válečných akcí, tak proč je vést? Pak nastává kognitivní disonance, jak dál? Tehdy vzniká šance, že aktuální pozice bude přehodnocena.

Evropané si ale počínají právě tak, jak Američané předpokládali. Oni jezdí do Moskvy a říkají:…“ – poslyšte, vy přece znáte ty blbce za oceánem, že stejně neustoupí. Tak jim trochu ustupte, my zajedeme k nim pohokynaříme, něco z nich vyrazíme. Musíme ale s něčím přijet, tak něco takového vyhlašte…“. Pak přijíždějí do Ameriky s tím, že přesvědčili Putina a ten je ochoten souhlasit, jen je třeba mu poslat nějaký krásný signál…

Cestou zajíždí na Ukrajinu a Zielenskému a řeknou mu:…“ – poslechni, je nutné říci, že Ukrajina bojovat nechce a nebude a bude plnit Minské dohody…“ – takže se všude pokouší získat jakýsi pozitivní signál, aby nakonec svařili klasický diplomatický komplot: – posadit všecky k jednacímu stolu s tím, že už jsou pozitivní tendence, teď stačí to vše dát dohromady a upéci klasický kompromis.

Oni nechápou, že klasický kompromis v tomto případě možný není, dokud Evropa nezačne obhajovat svoje zájmy, dokud nezačne tvrdě zastávat svou pozici. Proč se nám daří dobrý kompromis v Jihovýchodní Asii? Protože tam je společné rusko-čínské prohlášení, z něhož je patrné, že Rusko a Čína vidí v USA vážnou hrozbu, že jsou ochotni se dohodnout, ale ustupovat nebudou. Doba možných závažných ústupků je pryč, tu Státy dávno prošvihly, dohodnout se mohly tak před 10 lety. Dnes jsou jiné podmínky, jiná bilance sil a na základě této bilance je Američanům předložena možná varianta dohody.

V Evropě je na 99% zřejmé jediné: – v případě, že Američané připraví gigantickou provokaci na Ukrajině, či jinde, evropští politici, poté co potichu zaklejí, vystoupí před média a prohlásí, že samozřejmě, jak řekli naši velcí američtí partneři, mohlo to provést jen Rusko. My tomu samozřejmě věříme a budeme naše velké americké partnery podporovat. Jen poníženě prosíme, aby určité naše zájmy vytáhli ze seznamu sankcí, aby nestrádala naše ekonomika…

A Američané dokonce mohou říci, že jistě ano. Protože po první provokaci dojde k rozšíření konfliktu a v jeho určité fázi Američané Evropanům řeknou: – víte, že jsme vám vyšli vstříc, jak jen jsme mohli, ale vidíte, že Rusko je nenapravitelné a konflikt se rozšiřuje na čím dál víc zemí. Takže chcete válku, nebo více sankcí? A oni řeknou: – sankce, sankce, raději chceme sankce! Oni to rozhodnutí vidí a ponuře k němu jdou, ale nemohou se otočit a jít jiným směrem. Jako ten oslík, kterého přivážou k rumpálu, aby pumpoval vodu – a on chodí stále dokola, i když ho po čase odvázali.

Přitom je už s USA nic tak nesvazuje, jako v 70-80. letech. To už veřejně prohlásila Merkelová cca rok před svým odchodem: – USA přestaly pro Evropu být ekonomickým a politickým partnerem a jsou konkurentem… Nicméně oni si počínají, jakoby USA byly jejich nejvýznamnějším spojencem – nevidím u nich přání zaujmout tvrdou pozici. Oni se jen pokoušejí pomocí té kyvadlové diplomacie něco pro sebe vyhokynařit.

A z Moskvy i z Washingtonu na ně hledí tu s lítostí, tu bez ní, ale v každém případě jako na idioty. A pokoušejí se jim vysvětlit, že tudy cesta nevede. Evropa se teď ocitla v pozici ukrajinské vlády vzoru 2004-2014, kdy ta byla celá ponořena do mnohavektornosti, že pokud budou chtít sedět na dvou židlích, rozjedou se ve švech a nikdo je už nezašije… Totéž se teď děje s Evropou – centra síly se rozešla a kompromis lze najít na základě nového geopolitického rozkladu sil. Už není možné být členem NATO a podporovat americké provokace a současně dostávat levný ruský plyn. A to ne proto, že Rusko nebude dodávat, ale proto, že jim to USA zakáží, nebo zorganizují provokaci, aby spolupráce nebyla možná.

Dokud bude možné o Evropu bojovat, budeme o ni bojovat. Ale snaha Evropanů nějak urovnat situaci svou kyvadlovou diplomacií, situaci jen dále vyhrocuje.

Pro Američany není rozhodující, kde konflikt bude, zda na Ukrajině, či jinde. Pro ně je důležité, aby se mohl rozrůstat, k čemuž se, pravda, Ukrajina hodí nejlépe, protože do konfliktu lze vtahovat východoevropské státy, aby bezprostředně zasahoval EU, aby bylo možné se odvolávat na spojenecké závazky v rámci NATO a tím Evropany vydírat. Ve smyslu, že je nutné podporovat své přátele, což lze sice provést i vojensky. Ale chápete, co s vámi provede Rusko, pokud mu vyhlásíte válku? Ale pokud na ně uvalíme sankce a vy se jednoduše vzdáte NS-2, nákupu ruských energonosičů, od ekonomické spolupráce s nimi… – možná, že vám sice bude zima a budete mít hlad… – ale za to budete živí!

A ještě malý dodatek: – Američané jsou ochotni jít do neřízeného vývoje událostí, protože přesně nevědí, jak se bude vyvíjet vojenská krize, kterou mohou vyvolat na Ukrajině…