Alexej Mozgovoj

Na foto – Alexej Mozgovoj

.

Alexej Mozgovoj, v preklade St. Hrocha

Na 23.květen připadá sedmé výročí tragické smrti jednoho z nejuznávanějších polních velitelů donbaských opolčenců, Alexeje Mozgového. Charizmatický velitel praporu „Prizrak“ se stal se obětí opakovaného atentátu, k němuž se později přihlásil jakýsi ukrajinský partyzánský oddíl „Stíny“. Mozgovoj byl nejen skvělým velitelem, ale i velmi schopným vyjednavačem. Jako jediný se dokázal v období bojů o mezinárodní letiště v Doněcku spojit s velitelem ukrajinských vojsk na Donbasu, aby dohodl krátké přerušení palby, jež umožnilo záchranu mnoha životů. Zajímavým odkazem je jeho dopis Rusům a Ukrajincům, napsaný nedlouho před jeho smrtí….

Poznámka (Marián Moravčík): Tento list vznikol pred 7 rokmi a teda podľa rozprávok z našich médií nemá so súčasnou situáciou na Ukrajine „vôbec nič spoločného“. Už len pre toto je to veľmi cenné čítanie na zamyslenie. No ďalšia, a dôležitejšia, vec je to, že je to hlas miestneho rodáka. Hlas jedného z tých, ktorých by malo byť najviac počuť, keď v Európe chceme hovoriť o ľudských právach a práve národov na sebaurčenie.

Bratři! Vidím, jak nepřátelé, kteří rozdělili náš lid, pro něj připravují velkou válku. A můj národ není ani ruský, ani ukrajinský. Můj lid je jeden. A nechci znát jiné. Jako je člověk bez ruky nebo nohy považován za mrzáka, takovým i je rozdělený národ.

My Rusové, Ukrajinci a Bělorusové jsme dostali příkaz být spolu. A to, že jsme dnes naštvaní a nenávidíme se navzájem, je hlavní obvinění proti nám – porušili jsme tuto smlouvu.

Co nám chybělo, bratři? Území? Máme přece tolik půdy! Svoboda? Takže tím, že jsme se navzájem pozabíjeli, jsme se stali svobodnějšími? Nebo jsme možná chtěli dobrý život? Sud marmelády a košík sušenek? Je to tedy cennější než váš vlastní bratr?

Teď si myslím, že nám prostě chybí láska k našemu bratrovi. Zapomněli jsme, co je to posvátnost příbuzenství. Proto k nám přicházejí cizí lidé a stávají se prvními v našem domě. Teď nás tito cizinci, kterým jsme věřili víc než vlastním, tlačí a my se za jejich lživých řečí o velikosti ruského a ukrajinského národa zabíjíme navzájem.

Tento dopis píši s bolestí za svůj lid. Já, pravoslavný kozák, jsem byl nucen bránit svou zemi proti vlastním bratrům ve víře. Bylo možné vymyslet něco odpornějšího? Dnes jasně vidíme, že to již není domobrana, kdo se střetl s ukrajinskou armádou, ale rozdělený pravoslavný národ, který povstal proti sobě.

To bylo možné, protože v roce 1991 jsme ztratili naši společnou vlast, Sovětský svaz. Tehdy nepřátelé zničili stát a dnes ho rozdělují a štvou jeho části proti sobě. Nezbylo nám nic – žádná kultura, žádné vzdělání, žádné doly a továrny. Ale to je jen polovina problému. To hlavní, co jsme ztratili, jsou naši bratři. Nyní jsme snadno indoktrinováni a věříme, že Ukrajinci jsou nevolníci Západu a Rusové jsou agresoři a okupanti.

My, kteří jsme byli okradeni a ošizeni, máme jen jeden společný sen – sen o spravedlivém státě. Ukrajinci mají velkou Ukrajinu, Rusové mají velké Rusko. Ve skutečnosti je to však jeden velký sen rozděleného národa, který už 25 let touží po své vlasti. Ne státu oligarchů a zrádců, jimiž jsou moskevská a kyjevská kolonie, ale našeho jednotného slovanského státu. A je mi jedno, jak se bude jmenovat – Kyjevská Rus, Moskevská Rus, Novorossie, hlavní je, že to bude Nové Rusko, náš společný domov.

A mezitím se zabíjíme navzájem a naši kati nás téměř otevřeně tlačí k vraždění. V ruské a ukrajinské televizi se nám vysmívají, nejprve urážejí ukrajinský lid a nazývají ho fašisty, pak urážejí ruský lid a nazývají ho okupanty. Z “objektivních ruských médií” neuslyšíte slova soucitu s Ukrajinci v nesnázích. Neřeknou, kdo uvrhl celý národ do duchovní katastrofy. A sami Rusové své bratry také neslyší. Stejně jako Ukrajinci jsou uspáváni “vlasteneckými” lžemi o vlastní velikosti a rozněcováni malichernou národní pýchou a nadutostí. Média se zabývají hlavně tím, aby nevzbuzovala dobré pocity mezi našimi národy.

Jak jsme se ponížili, bratři, když jsme se navzájem uráželi! Jsme tak slepí, že nevidíme své skutečné nepřátele? A co udělali na Ukrajině? To, co dělají židovští nacisté, kteří se chopili moci, je ohromující v jejich vypočítavé zlobě a nenávisti vůči našemu lidu. Ničí nejen vesnice a města v Donbasu. Ničí zde ukrajinskou armádu, drtí ji v kotlích a nesmyslných útocích. Jejich lékaři a sanitární brigády rozčleňují vojáky ukrajinských ozbrojených sil a civilisty v Donbasu a shromažďují zde bohatou kořist v podobě lidských orgánů, které proudí do Izraele, Evropy a Spojených států amerických. Již nyní otevřeně prohlašují, že na Ukrajině budují nový Izrael. A dělají to společně s ruskou oligarchií, jejíž bezpečnostní služby zde střílejí velitele nezávislých milicí. A všichni jsme ve válce mezi sebou.

Jediným místem, kde ruská moc vydržela jen jedno jaro, bylo kupodivu Novorosijsko. Možná proto jsme si ho tak vážili a bojovali o něj, protože jsme cítili, že je to to poslední, co máme. Nyní se o něj připravuje. Ne území, ne. Zabíjejí to hlavní – víru ve spravedlnost a lidi, kteří se za tuto myšlenku postavili. A bez tohoto – kdo potřebuje území? Aby si naplnili břicha, popíjeli vodku v hospodách a žili v otrocké stáji? To lze provést v koloniích. Lepší dobrá válka než takový špatný mír. Válka by našim lidem alespoň otevřela oči a ukázala, kdo jsme a kdo je náš nepřítel.

Obracím se na své spolubojovníky, na ty, kteří jsou dnes v řadách, i na budoucí bojovníky. Nemohli jsme jinak, neměli jsme na výběr. Ale vy jste moudřejší než my. Nevěřte svým nepřátelům. Nevěřte Moskvě a Kyjevu. Ani dobrému, ani špatnému. Ani vítězství, ani porážce. I kdyby vám dali celý Donbas od Slovjanska po Mariupol, i kdyby vám dali celou Novorosii – nevěřte jim! Všechno promění v porážku. Moc v Rusku a na Ukrajině je ve stejných rukou. Bezpečnostní služby tam i tam slouží židovským oligarchům. A je jim jedno, jestli jste ukrajinský nacionalista, nebo ruský dobrovolník, spisovatel Oles Buzina*) nebo velitel domobrany Alexandr Bednov**).

Lidé Donbasu! Rusové a Ukrajinci! Bratři!

Naše oběť není marná! Není marná oběť těch, kdo  povstali ti na obranu Donbasu, ani těch, kdo povstali za jednotu Ukrajiny. Naším společným neštěstím je, že se naše ideály dostaly do rukou darebáků, kteří na vlasteneckých citech ruského a ukrajinského lidu zorganizovali tuto válku za nás.

Brzy budeme muset my všichni – Rusové, Ukrajinci, Bělorusové – bojovat za jednotný stát spolu se všemi národy, které kdysi odpadly od naší vlasti. A my musíme děkovat Bohu, že se nám v předvečer velké války odhalily tváře našich skutečných nepřátel, kteří v roce 1991 rozdělili naše národy a kteří se stále drží u moci v naší zemi, organizují v ní převraty a majdany a pak nás štvou proti sobě v občanských válkách. Ale radují se předčasně! Zde, v Novorossii, v kotli bratrovražedné občanské války, se kuje zbraň velké pomsty, která projde zemí Ruska, Ukrajiny a Běloruska a spálí tuto univerzální špínu.

Proto vám říkám: naše oběť není marná! Tato válka naše národy nerozdělí. Hanba za prolitou bratrskou krev bude silnější než přelud nezávislosti. Na krvi bojovníků-mučedníků, na krvi bratrského ruského a ukrajinského lidu povstane náš jednotný národ. Právě nám zní na poplach slova svatého Vavřince Černigovského: “Jako je nemožné rozdělit Svatou Trojici – Otce i Syna i Ducha svatého – je to jeden Pán Bůh, tak je nemožné rozdělit Rusko, Ukrajinu a Bělorusko – je to dohromady Svatá Rus!”

Proto vás vyzývám, bratři, abyste vždy viděli pravého nepřítele a nevztahovali ruku jeden na druhého.

Alexej Mozgovoj – kombrig

*)    Oles Buzina (1969-2015) – ukrajinský novinář v dubnu 2015 zavražděný ukronacisty

**)  Alexandr Bednov (1969-2015) – volací znak „Batman“ – velitel oddílu rychlé reakce, náčelník štábu 4. brigády LNR, později ministr obrany LNR, zavražděný na Nový rok 2015 oddílem tehdejší prokuratury LNR…
https://proza.ru/diary/natalia62/2016-06-23

Preklad: St. Hroch, 20. 5. 2022

Zdroj:

portrét St. Hroch

Čo si myslíte Vy?

Scroll to Top
%d blogerom sa páči toto: