Vznik liberálního nacionalismu v Evropě (1/2)

Ilustračné foto: Pixabay

Po delší době vám předkládám další zamyšlení významného ruského geostratéga Andreje Školnikova (překl.)

Oživení zápalu v Evropě prostřednictvím nacionalismu jde nad rámec strategií hlavních místních hráčů – Vatikánu/kontinentálních elit Evropy, Británie, EU/Fininterny. Zatímco pro ty první to není nic nového ani překvapivého, pro pravicové liberály z Fininterny a EU nebyla přijatelnost nacionalismu tak zřejmá, dokud nebyl do informačního prostoru prostřednictvím Francise Fukuyamy vržen koncept nacionálního liberalismu. Podívejme se na předpoklady a vyhlídky oživení nacionalismu v Evropě v ne zcela známé podobě.

Situace v Evropě je z hlediska sebezáchovy a přežití zoufalá, desetiletí politiky záměrného povzbuzování a pěstování nulového zápalu/nadšení vykonala své a zlikvidovala ty, kteří se v období změn ukázali jako nejaktivnější a nejvyhledávanější. Po skončení druhé světové války se zdálo, že nemoc byla překonána a nacismus a fašismus jsou minulostí. Ale ne, stále více signálů ukazuje, že oživení nacionalismu až do bodu, kdy přeroste v otevřený nacismus, je stále pravděpodobnější.

Problém zápalu pro věc

V 17. a 18. století západní země – na vysoké úrovni vášnivosti – dobyly téměř celý svět a vybudovaly mechanismus dobývání, ovládání a kontroly kolonií díky převaze ve výzbroji a technologii. Úroveň pohodlí evropského života se začala zvyšovat, děti vychovávané v klidném prostředí už nevykazovaly patřičnou míru houževnatosti, síly a vůle. Tam, kde předkové bez lítosti vybíjeli nespokojené, začali přicházet lidé, kteří byli ochotni vyjednávat, smlouvat, diskutovat a dělat ústupky. O několik generací později už potomci někdejších pánů světa nedokážou udržet pořádek ani na vlastním dvorku a plazí se před těmi, které jejich předkové nepovažovali za lidi.

K přirozenému procesu útlumu zápalu se přidala cílevědomá politika posledních několika desetiletí, kdy západní elity začaly systematicky a tvrdě omezovat, omezovat a kastrovat vlastní lidi.  Nabízí se oprávněná otázka, proč tomu tak je. Pokusy o racionální vysvětlení tohoto paradoxu vedou k bizarním domněnkám – až k tomu, že elity byly nahrazeny, že se elity zbláznily atd. – a neustále podněcují konspirační teorie a fantazie.

Všeobecná degenerace evropských národů se nemohla nedotknout jejich elit, jejichž slabost a slabost ve srovnání se starými časy je všem zřejmá. Aby si vládnoucí autority udržely vlastní moc, zvolily nejjednodušší cestu a urychlily degradační procesy národů, které ovládaly, aby nikdo nezpochybnil jejich místní nadvládu. Ještě větší tlak byl vyvíjen na elity podřízených národů.

Na počátku 21. století byla situace následující: západní elity se staly bledým stínem svých odhodlaných předků, zatímco jejich vlastní národy a elity podřízených národů byly degradovány na úroveň degenerace se ztrátou schopností při formování subjektivity. Západní elity čelí riziku, že v důsledku kolapsu globálního světového systému přijdou prakticky o všechno:

  • se snaží zvýšit vášnivost svých národů jako nástroj zaručeného přežití a boje o moc;
  • se stali kočovnými elitami a zvýšili svou vášnivost tím, že pevně ovládli slibné národy a učinili z nich své nástroje;
  • zničit zápal všech ostatních národů a odsunout je na ještě nižší úroveň.

Výběr je samozřejmě velmi omezený; na kvalitní realizaci byť jen jedné z možností není čas, zdroje ani mechanismy. Při zmítání se mezi politickou ekologií/globálním oteplováním, povinnou medicínou a “inkluzivním kapitalismem” se zdá, že se hledá a pracuje na třetí možnosti. Další dvě možnosti by mimo jiné vyžadovaly velké množství morganatických a/nebo mezistátních sňatků západních elit s nadšenci, což se ve skutečnosti neděje.

A ano, čím více degenerovalo běžné obyvatelstvo, tím více podobných procesů probíhalo i mezi elitami, které postupně měnily svůj modus vivendi v anti-Spartu…

Nelze tedy zpochybnit skutečnost, že západní elity v touze udržet si moc ve svých vlastních zemích formovaly, a dokonce záměrně řídily degradační procesy pro lepší kontrolu nad běžným obyvatelstvem. Hlavním mechanismem takové politiky je záměrné snižování vášnivosti, všechny další ztráty jsou jen jejím důsledkem. Výsledky života několika generací ukazují, že úroveň energie, odpovědnosti, ochoty k obětem atd. obyvatelstva na Západě klesla na dno. Potomci bývalých otroků a nevolníků, kteří se v podstatě příliš neliší od svých předků, si v Evropě beztrestně dělají, co chtějí.

Iluze zápalu v Evropě

Na konci roku 2021, kdy Evropa nabírala na síle pro další lock-down, se objevily otázky o rozdílu v přístupu k očkování a QR kódům u nás a na Západě. Říká se, že tam lidé chodí demonstrovat, nebojí se vyjádřit svou nespokojenost, a my mlčíme, možná mají větší zápal a není to tak zlé? Zápal však není totéž co veřejné vyjadřování nespokojenosti, hulvátství, agresivita, destrukce nebo vzpoura; je to produktivní proces zaměřený na dosažení cíle/snu, a hlavně ochota vědomě se pro něj obětovat.

Vezměme si za příklad Francii, kde “žluté vesty” demonstrují neustále a nesmyslně už několik let, a nenáviděný Emmanuel Macron byl přesto zvolen prezidentem na druhé funkční období. Když se podíváte na jádro neochvějných protestujících, zpočátku to byli… pacifističtí levičáci všech směrů, nejzřetelnější analogií je pro nás “Bolotnaja”*), tedy střední třída, buržoazie, intelektuálové, studenti, drobní podnikatelé, kteří chtějí lepší život. Později se přidaly další skupiny, ale celková nálada se nezměnila. Statisícové demonstrace se staly dekorativním prvkem národní kultury, ale obecně ztratily smysl, protože se zvrhla jejich podstata. V menší míře lze totéž pozorovat i v jiných zemích: dobře živení lidé si chodí poplakat, naříkat, stěžovat si na stát a nic víc… Pokusy o obranu jsou ojedinělé.

Přes veškerou nespokojenost většina lidí poslušně chodí a nechává se očkovat, očkuje své děti, získává QR kódy, přihlašuje se na další očkování atd. Shromáždění slouží jako místo, kde se vylévají emoce, a nic víc. Například ve Francii se ukázalo, že více než 90 % očkovaných, nepočítaje v to děti mladší 12 let, nepodléhající povinnému očkování.

V průběhu komunikace a zjišťování pocitů obyčejných lidí se ukazuje, že vzorek není reprezentativní – byl vytvořen prostřednictvím našich migrantů, ale přesto se typické odpovědi na otázku: “Opravdu místní obyvatelé věří, že se vše vrátí a bude jako dřív?” dají zredukovat na následující  “Ne, chtějí, aby bylo lépe, než bylo.” Opona. To znamená, že naprostá většina poslušně plní rozkazy a nechá si trochu reptat, ale není ochotna obětovat ani trochu pohodlí pro své přesvědčení: “Jak je to možné bez zelených pasů, bez chození do restaurací?!”. Jsem samozřejmě proti, ale mám očkování.” Stručně řečeno, skuteční obětavci….                                                 

V Rusku je situace složitější, lidé si uvědomují, že řečmi nelze ničeho dosáhnout, a hledají možnosti: jedni přecházejí do tiché opozice, druzí ji sabotují, další… hledají možnosti. Každé omezení se dá obejít mnoha způsoby, naši lidé jsou takoví, možná něco vymyslí z principu, ale pro původní Evropany je to nesmysl.

A ano, zapálenost se projevuje nesouhlasem s rozhodnutími, která jsou v rozporu s přesvědčením, ale veřejná nespokojenost a stížnosti na nespravedlnost patří do jiného článku…

Můžeme tedy konstatovat, že desetiletí evropské politiky nulového zápalu vykonala své, otevřené vyjadřování nespokojenosti je pouze východiskem, kde je dovoleno vyjádřit nesouhlas s mocí bez jakýchkoli následků. Celá věc se už dávno stala hrou: obyvatelstvu je dovoleno vypustit páru a poté ve strachu ze ztráty obvyklého způsobu života a získání byť jen minimálního nepohodlí na pozadí přísného blahobytu ostatních dělá, co se mu řekne.

Vyvstává otázka, zda a případně jak rychle lze zvýšit zapálenost v Evropě, aby měla v budoucnu šanci na přežití.

Národní liberalismus

Od počátku 90. let 20. století až do let 2019-2020 bylo dominantním masovým pohledem na budoucnost světa paradigma pravicového liberalismu, jehož vyhlášeným a koncepčním propagátorem byl Francis Fukuyama, který vyprávěl urbi et orbi o dalším “konci dějin”. Pak přišla spousta “ekonomů”, kteří získali Nobelovy ceny za pohádky a báchorky o tom, že svět dosáhne bezkrizového vývoje na neregulovaném trhu, nad nímž se vznáší pouze “neviditelná ruka Prozřetelnosti” (v překladu “neviditelná ruka trhu”).

V dubnu 2022 vydaném propagandistickém článku Francise Fukuyamy, zřejmě dlouho očekávaném, se kurátoři rozhodli přiznat, že liberalismus, tedy toleranci, respekt k individuálním svobodám a právům, právní stát a další hezká slovíčka-štítky, potřebuje… nacionalismus. Je zajímavé číst, jak autor vlastně přiznává neschopnost kosmopolitního liberalismu (který se namísto vysoké “životní úrovně” spokojuje pouze s jejím zachováním) postavit se národním zájmům. Jakýkoli projev národních zájmů je obvykle označován za nacionalismus, stejně jako je u dogmatických marxistů projev národních zájmů často ztotožňován s fašismem.

Francis Fukuyama tedy na jedné straně diagnostikuje duchovní prázdnotu stoupenců liberalismu a na druhé straně se domnívá, že odpor například Ukrajinců je způsoben všeobecným vyznáváním myšlenky nezávislé liberálně-demokratické Ukrajiny, tj. že jsou připraveni zemřít za liberální ideály.
Rozumíte tomu dobře: – nacistické zločiny a všudypřítomný hákový kříž jsou podle Fukuyamy projevem liberální rozmanitosti.

Odhlédneme-li od slupek a slovních kudrlinek, článek navrhuje změnu koncepcí pravicově liberálních globalistů pro období před sjednocením všech států. Shovívavostí ke slabostem a nedokonalostem lidí by měl být nacionalismus “dočasně” integrován do liberalismu, nebo jednoduše řečeno: “slíbíme těm hajzlům cokoli, věšet budeme až potom”**). Ve skutečnosti čelíme přiznání neúspěchu liberální globalizace a pokynu jejím stoupencům na místě, aby přešli na partyzánské metody práce, předstírali, že jsou vlastenci, a ničili státy zevnitř, držte hlavy dole, váš čas přijde později.

*) Bolotnaja – moskevské náměstí, symbolizující poslední masové protestní vystoupení proti státu v prosinci 2011
**) Citace výroku postmajdanového gubernátora Dněpropetrovskа Borise Filatova, adresovaného neposlušným obyvatelům Donbasu.

Pokračovanie bude… už zajtra

Preklad: St. Hroch, 16. 8. 2022

Pridajte Komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Návrat hore