V čem spočívá tajemství „čínské krabičky“ mírového plánu pro Ukrajinu?

Prof. Dmitrij Jevstafjev

Mírový plán předložený Čínou zkritizovali prakticky všichni. Zdá se, že čínská vize mechanismů urovnání konfliktu kolem Ukrajiny nikoho neuspokojila, a především pak země Západu sjednocené železnou rukou USA. Moskva, navzdory nespokojenosti „vlasteneckých“ sil, zaujala k plánu opatrný, ale vcelku pozitivní postoj a našla v něm prvky pro další dialog. Na první pohled se zdá, že naši čínští partneři plán ne zcela správně načasovali: ani jedna strana konfliktu zatím nevyčerpala své zdroje, a zatímco Rusko je v zásadě připraveno dosáhnout cílů VSO nevojenskou (politickou, diplomatickou a ekonomickou) cestou, Kyjev a jeho západní patroni stále více sázejí na vojenské prostředky. Již nedoufají ve vojenské vítězství jako takové, ale počítají s vyčerpáním Ruska a zhroucením jeho vnitropolitického konsensu.

Situace tak ale vypadá pouze v případě, že chápání významu čínských návrhů omezíme na prostor bývalého SSSR. A zdá se, že je to mnohem širší. Čínský mírový plán je jako čínská skříňka s mnoha tajnými zásuvkami. Jeho celistvost je iluzí, podvodem. A její obsah lze pochopit pouze otevřením všech zásuvek.

Položme si několik otázek, které podle názoru autora leží na povrchu…

1. Obsahuje plán něco nového?
Zřejmě ne, ale je to poprvé, kdy jsou zásady čínské diplomacie vyloženy v tak kompaktní podobě, byť s pro Čínu charakteristickým zefektivněním. Jedná se o přihlášení se k mírové vizi a deklaraci připravenosti Číny převzít břemeno globálního mírotvorného úsilí, což je zásadní změna oproti politice strategického vyčkávání a čekání, kterou Peking v posledních letech uplatňoval. Čína prohlašuje, že strategická pauza způsobená důsledky epidemie kovidu a restrukturalizací mocenského systému skončila.
Její konec bude mít významné důsledky pro všechny, kteří si zvykli na roli Pekingu jako mocnosti, o níž se hodně mluví. Čína prohlásila, že je připravena jednat. Stojí to za to.

2. Co s tím má společného Ukrajina?
Protože pro Čínu to bude první zkušenost po mnoha letech, ne-li staletích, nikoliv s prostým nastolením míru, ale se sociálně-ekonomickou rekonstrukcí velkého prostoru. Cynicky řečeno, Čína nabízí Západu, aby si Ukrajinu koupil zpět tím, že zaplatí její rekonstrukci. Podmínkou pochopitelně bude, aby v Kyjevě vznikl politický režim přijatelný pro Čínu a Moskvu (a s kým jiným vyjednávat o příměří, že?). A to v nejbližší době znamená demontáž těch struktur, které zajistily sociální degradaci a politický fašismus Ukrajiny – oligarchické ekonomiky, která vyrostla na nekonečném drancování průmyslového potenciálu sovětské Ukrajiny. V Číně nejsou ani čínští oligarchové. Natožpak nějací nečínští oligarchové, do nichž jsou investovány čínské peníze.
To ve Washingtonu dokonale pochopili, a proto čínský plán „z voleje“ odmítli. K čemu je nám Ukrajina, když ji USA neovládají – že? Prezident Biden samozřejmě lhal, když tvrdil, že čínský plán je jednostranně výhodný pro Rusko. Ne tak docela: čínský plán je jednostranně nevýhodný pro USA. A Moskva, ačkoli není s plánem zcela spokojena, je ochotna diskutovat o jeho realizaci. To je velký rozdíl, viďte?

3. Asi ta hlavní otázka. Komu je čínský mírový plán určen?
a. Do Kyjeva? Čína nikdy nejedná s nesuverénními hráči. Zelenskij si to uvědomil a hystericky se dožadoval osobního setkání se Si, protože by to znamenalo, že Čína uzná alespoň minimální suverenitu Kyjeva a dodatečnou podporu vratkého a na USA zcela závislého režimu. Pro Rusko? Pravděpodobně ano, ale je nepravděpodobné, že by tento plán mohl v zásadě vzniknout, kdyby se jeho předběžná jednání s Wang I v Moskvě ostře postavila proti.

b. Spojeným státům? Také nepravděpodobné. Domnívat se, jak to činí mnozí ruští interpreti, že Čína nabídla Západu plán výměny Tchaj-wanu za Ukrajinu, je nejhlubší politická naivita. Peking nebude vyjednávat o tom, co považuje za své.
To byl mimochodem první bod čínského plánu. A obecně dialog s Washingtonem probíhá ve zcela jiných formátech. A pokud Spojené státy neudělají v otázce Tchaj-wanu alespoň poloviční krok zpět, tento dialog nepokročí.

Zdá se, že čínský mírový plán byl adresován Evropě. Evropa byla požádána, aby vytvořila nárazník s Ruskem, které ovládá síla mimořádně ekonomicky zainteresovaná na partnerství s EU a na tom, aby se Velká hedvábná stezka přece jen dostala do Evropy.

Čína navrhovala, aby místo divočiny na místě bývalé Ukrajinské SSR, kde se potulují různí podezřelí lidé s nízkou úrovní společensko-politické odpovědnosti a kde neprojde žádný kontejner bez poplatků, vznikl relativně klidný a dokonce rozvíjející se hospodářský prostor.

Ano, tento prostor nemá být ani politicky, ani ekonomicky suverénní, ale není tomu tak i nyní? A Čína je ochotna za něj zaplatit, za předpokladu, že se jí podaří přimět Rusko, aby také vysolilo rozumnou cenu.

Evropa to odmítla. Ale jak! Ne hlasem národní vlády, ale prostřednictvím prohlášení „atlantických“ (ovládaných USA) a celoevropských (ovládaných americkými nadnárodními společnostmi) subjektů. Prohlášení Stoltenberga a Ursuly von der Leyenové byla téměř souběžná, dokonce o něco předstihla prohlášení oficiálního Washingtonu. Hodnocení von der Leyenové byla navíc nechtěně pejorativní, což je ve vztahu k Číně nepřijatelné. I zde Peking dostal odpověď na to, nakolik byly jeho předchozí geoekonomické plány strategického partnerství s Evropou reálné.

Skříňka tedy byla otevřena. Každý v ní viděl, co chtěl. Poté se krabice zavřela a Číně zůstalo jasné pochopení nové geopolitické reality a otázky, jak v souladu s touto realitou přehodnotit svou dříve považovanou zcela realistickou vizi světa.
Předpokládá se, že Peking si nyní dá opět pauzu.
 

Preklad: St. Hroch, 28. 2. 2023

Pridajte Komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Návrat hore