Ukrajinskú armádu pomaly, ale systematicky prevádzajú na normy NATO

Rozhovor s Dmitrijem Jevstafjevem – RIA Novosti, 13.01.2023.
 
Evropská unie se dostala do patové situace, protože uznat ukrajinský politický systém za vyhovující normám EU znamená podepsat, že se EU mílovými kroky posouvá směrem k totalitě.
 
Těsně před obsazením Soledaru oznámil tajemník Rady národní bezpečnosti a obrany Danilov, že se chystá bezprecedentní vojenská pomoc, která umožní Ukrajině v roce 2023 přejít do ofenzívy. Co to je: slibovaných 1 500 dronů nebo nová obrněná bojová vozidla? Nebo tanky, ony Leopardy, které mají být podle dohody dodány do země. A do jaké míry to pomůže zmírnit alespoň mediální dopad ztráty Soledaru?
 
Pokud uvažujete v kategoriích, ve kterých uvažuje kyjevský režim, pak ano. Domnívám se, že oznámení nového obřího balíčku vojenské pomoci, jak bylo inzerováno, bude co nejvíce propagováno, aby se tento mediální efekt zmírnil.
Kyjevský režim vede politickou válku na informačním poli, v tomto smyslu je to (slíbená pomoc. – pozn. red.) jistě určitý důvod, aby pokračoval právě v této informační válce.
 
Chtěl bych ale také říci, že základem tohoto nového balíčku je americký balíček pomoci, který Danilov oznámil v předvečer pádu Soledaru s tím, že nyní přejdeme do útoku. Bidenova administrativa schválila tento balíček v předvečer zahájení voleb do Sněmovny reprezentantů USA, kde budou všechny hlavní vedoucí pozice zastávat republikáni.
Tam samozřejmě volba předsedy Sněmovny reprezentantů nevypadala dobře, ale přesto je tato hra na poslední chvíli (ze strany demokratů. – pozn. red.) velmi charakteristická.
Nevidím tam žádné superzbraně, co se týče toho, o jaký balíček se jedná. Hlavní superzbraní v první fázi války, což se projevilo zejména koncem léta a začátkem podzimu, byla samozřejmě komunikace a byly to americké štábní skupiny, které hrály takříkajíc za VSU, vyvíjely a kontrolovaly všechny akční plány.
Byla to skutečně superzbraň, která nám způsobila velmi vážné potíže.
 
Ukrajina by se mohla stát novým Vietnamem pro USA…
Západ se již nepřipravuje na žádné zadržování Ruska. Západ se připravuje na útočné akce proti Rusku a Bělorusku.
Z toho, co je oznámeno v balíčku… Zde poznamenám: vše, co vidím, čtu a porovnávám s tím, co se děje, nasvědčuje tomu, že značná část dodávek zbraní probíhá potichu. A troufám si odhadnout, že počet tajně dodaných zbraní – čím dále, tím více poroste.
 
Když padlo rozhodnutí dodat systémy Patriot, mnozí říkali, že už jsou na ukrajinském území, že už jsou u bojovníků, že už jsou vycvičeni, ale skrytě, tajně.  Myslím, že s Patriotem je to těžší, protože je to tak viditelný příběh. Ale například u některých systémů protivzdušné obrany sovětské výroby, které se nacházely v zemích NATO, například v Řecku, mohla být situace vzhledem k jejich technickému stavu zcela jiná.
Takže tyto střely letící na špatné místo – to by s tím mohlo souviset. Kromě toho je třeba si položit otázku, jak byly přepravovány.
 
Existují však dvě nuance.
První: poprvé je prakticky celý balík postaven podle západních standardů, standardů NATO. To se týká dělostřelectva, ráží, obrněných vozidel. To naznačuje, že dochází k postupnému, ale důslednému přechodu ozbrojených formací kyjevského režimu na standardy NATO, na vybavení NATO.
Je to dáno tím, že zřejmě veškeré sovětské dědictví již bylo využito a zvyšuje se stupeň konfrontace, přechází se na přímé dodávky, včetně dodávek z továren techniky, která je u nich již ve výzbroji.
 
Zvláště chci upozornit na dodávky (do Kyjeva. – pozn. red.) velmi velkého množství, dělostřelecké ráže 105 milimetrů. Jedná se o ryze západní, dokonce bych řekl anglo-německý kalibr, který je typický výhradně pro země NATO.
V zemích Varšavské smlouvy, v Rusku nic takového nebylo. Jedná se, obecně řečeno, o převod lehkých pěších jednotek na lehkou ráži,  se všemi důsledky, které z toho vyplývají.
 
Druhá: Opět tam nevidím žádné superzbraně (v balíčku pomoci – pozn. red.). K dodání je však nabízena předposlední generace zbraní. V minulosti se modifikace dodávaly ze skladů, z recyklace, ze zemí třetího světa a vybíralo se vše, co bylo možné. Nyní dochází k velmi hluboké modifikaci.
 
Generální tajemník NATO požaduje více zbraní pro Ukrajinu poté, co Kyjev ztratil Soledar. On prohlásil, že objem dodávek zbraní na Ukrajinu by se měl zvýšit kvůli obtížné situaci Kyjeva na frontě. – Je to jako Švédové říkají o raketomety Archer, který je také z poměrně nové výzbroje, ano, totéž platí pro BVP Bradley , bojová vozidla americké výroby. Oznámili, v jaké úpravě je budou dodávat. Řekněme, že jde o relativně novou úpravu. To znamená, že technická modernizace formací kyjevského režimu přece jen probíhá.
Z tohoto hlediska je třeba brát současný balíček vojenské pomoci vážně. Každý balíček je třeba brát vážně, ale tento obzvlášť.
 
Navzdory vojenským akcím dokončuje Evropská komise zprávu o tom, jak se Kyjev přiblížil normám EU, a takříkajíc přezkoumává jeho kandidátský status pro členství v EU. Tento status byl Ukrajině udělen předem, přestože řada zákonů přijatých Kyjevem tomu vůbec neodpovídá. Kromě toho je stejná cenzura médií zcela v rozporu s právními normami EU. Může být Ukrajině odebrán status kandidátské země EU? Nebo bude Ukrajina odepsána, dokud budou trvat boje?
 
Vaše otázka je naprosto správná a trefná. EU se dostala do “patové” situace, protože uznat ukrajinskou legislativu a politický systém obecně za vyhovující normám EU znamená podepsat, že EU směřuje velkými kroky k totalitě.
Taková totalita bez jakékoli kosmetiky, čistá totalita s cenzurou médií, se zákazy povolání, se zákazem ruského jazyka.
Zdá se mi, že Evropská unie ještě nedospěla k tomu, aby vystoupila a řekla: teď budeme totalitní aliance. Dojdou tam, ale o něco později.
 
Na druhou stranu veřejně prohlásit, že Ukrajina nesplňuje požadavky EU, nesplňuje kritéria členství v EU – upřímně řečeno, takové sebevrahy nevidím ani mezi evropskými politiky, natož mezi evropskými úředníky.
– Kdysi to mohli být třeba Chorvati nebo Maďaři.
– A myslím, že jak Chorvatsko, tak Maďarsko už téměř vyčerpaly své zdroje svobodomyslnosti a disentu. Myslím, že si to uvědomí v čistě ekonomické oblasti.
Bude velmi zajímavé sledovat, jak to evropští úředníci vyřeší. Pochybuji však, že bude oznámeno nějaké rozhodnutí o zahájení procesu přistoupení Ukrajiny k Evropské unii v současné podobě.
Myslím, že tam budou nějaká doporučení na zlepšení legislativy s poznámkou, že (budou realizována. – pozn. red.) po skončení válečných akcí… Myslím, že tam bude nějaká taková přechodná verze. Bez ostychu, alespoň pro Evropskou komisi – zdánlivě bez ostychu.
 
Situace eurobyrokratů je ovšem zoufalá.
Polsko bude vyvíjet tlak na ostatní země NATO, aby dodávaly tanky na Ukrajinu –  řekl 12. ledna mluvčí polské vlády Piotr Muller.
– Nejen Ukrajina má potíže, krize se zdá být globální, zasáhla i NATO, nejen Ukrajinu. Došlo k velkému oznámení: Finsko a Švédsko byly přijaty do NATO. Pak se ozve Turecko a řekne ne. Finsko uvedlo, že vstoupí do NATO až po Švédsku, a Švédsko, že mu vstup do NATO neumožňuje Turecko. A je to poměrně zajímavá pozice: nikdo se nikam nepřipojuje.
 
Jak silné je dnes postavení Turecka v NATO, že svým rozhodnutím převálcuje celou alianci? A co tyto potíže naznačují, jak velká je krize v NATO?
 
Erdogan je absolutní dobrodruh. Kdekoli může, kde vidí příležitost něco z někoho vymáčknout, udělá to. Ale podle mého názoru přeceňuje svůj význam pro NATO a pro Američany, protože všechno, co teď dělá ve vztahu k Finsku a Švédsku, a jeho prohlášení, že teď bude hlavním mírotvorcem na Ukrajině, a že má hub, hub takový a takový, obilný hub, humanitární hub, ropný hub a plynový hub… To všechno je podle mého názoru velmi důležité.
 
To vše vychází z jednoho velmi jednoduchého tvrzení, že Turecko je pro Američany natolik důležité jako opora východního křídla NATO, že udělají jakékoli ústupky, jen aby ho udrželi uvnitř systému, jen aby si zachovali možnost ho využívat, a to i k nátlaku na Rusko.
Poslední cyklus prohlášení a akcí Turecka, počínaje nepochopitelným příběhem dodávek kazetové munice. Ať už to tak bylo, nebo ne, něco mi říká, že není kouře bez ohýnku. A ta myšlenka humanitárních koridorů, že teď odvážíme všechny zraněné a tak dále – to ukazuje, že Erdogan je pro Američany důležitá postava.
 
Ale hraje na příliš mnoho škvařících se pánví. Protože kdyby sledoval pouze americké cíle, tj. prodlužování konfliktu, zvyšování pomoci ozbrojeným formacím kyjevského režimu, politickou podporu kyjevského režimu, byl by to jeden příběh.
Ale zjevně má na mysli (jiný. – pozn. red.) příběh: stát se hegemonem na Balkáně, v severním Černomoří. Chápeme, že jakýkoli Erdoganův projev znamená, že skutečný název Oděsy je Hačibej, že neexistoval žádný Cherson, ale turecká vesnice…
 
Putin si s Erdoganem telefonoval. Ruský prezident v telefonickém rozhovoru s tureckým protějškem jednal o konfliktu na Ukrajině, jaderné elektrárně Akkuyu a projektu plynového uzlu, uvedl 5. ledna Kreml.
Je docela upřímný a v tomto smyslu se samozřejmě může nechat unést. Proč? Protože je zde velmi důležitý časový úsek – konec jara –  vstup Erdogana do fáze volební kampaně. Myslím, že Američané učinili takové strategické rozhodnutí, aby Erdogana sesadili.
 
Otázkou je, zda ho do té doby využít a pak se uvidí.
Myslím, že je jedním z nejsilnějších vůdců, které dnes máme. A samozřejmě bude tlačit na Finsko a zejména na Švédsko, protože Švédsku nikdy neodpustí mnohé výpady proti Turecku a podporu Kurdů, tam bylo příliš mnoho osobního. A on samozřejmě vyždímá, co se dá.
Ale má před sebou budík, který dříve nebo později zazvoní a jeho kočár se může (jako v pohádce) proměnit v dýni.
V tomto smyslu samozřejmě musíme mít uši nastražené, musíme pochopit, že z každého vyždímá, co vidí, že se vyždímat dá. Vždy využije každé slabosti Američanů, Švédů, Finů, Italů a Němců.
 
Od přírody je oportunista. Všechny jeho oportunistické akce jsou však nakonec velmi krátkodobé, nikdy nezvítězil ve střednědobém horizontu.
– Na jedné straně Erdogan vystupuje jako mírotvůrce a říká: všichni se shromážděte kolem mě, vyjednávejte, já budu prostředníkem, chci všemožně usnadnit mír, dodávky obilí, ropy, plynu a tak dále. Na druhou stranu zcela otevřeně podporuje Ukrajinu. A kdyby jen hesly – ale on i přímými dodávkami techniky a výzbroje.
– Kdepak, v této situaci samozřejmě není neutrální. Je účastníkem konfliktu na straně Ukrajiny, nikdo by si neměl dělat iluze.
 
Na druhou stranu s námi vyjednává: udělej mi tohle a já nebudu dodávat Bajraktary, udělej mi tamto a já zpomalím dodávky – přiznejme si – že velmi nekvalitních obrněných vozidel… Je to člověk, který si v každém případě prosadí svou, a využívá slabin, využívá toho, že mezi hlavními mocnostmi nejsou normální vztahy.
Ano, ještě dlouho nebudeme mít normální vztahy se Spojenými státy a Evropou. S Evropou už možná nikdy nebudeme mít takové vztahy, jaké jsme měli, řekněme, v polovině nebo na konci 80. let, dokonce ani v 90. letech.
 
Více než 62 % Turků považuje Rusko za přátelskou zemi, zatímco 90 % považuje USA za nepřítele. Vyplývá to z průzkumu, který provedlo centrum Gezici.
 
Předpokládejme však, že se s Američany někdy dohodneme, opět za našich podmínek, – s Američany se můžeme dohodnout pouze za našich podmínek. Pak se prostor pro Erdoganovy aktivity okamžitě zmenší.
To se také stane, ale k tomu potřebujeme na bojišti na Ukrajině dokázat, především našim skvělým americkým partnerům, že už by nemělo docházet k žádným dodávkám zbraní, balíčků, podbalíčků, ani nadbalíčků…
 
Musíme si uvědomit, že existuje určitá enkláva, která se pro Američany začíná měnit v zjevně destabilizující toxické aktivum. Ne pro nás, pro Američany! A s tím je třeba něco udělat.
A až v té chvíli začne pro Američany věcný dialog o tom, co dělat s tímto toxickým aktivem zvaným bývalá Ukrajinská SSR, neuvěříte, jak Erdogan, pokud bude v té době ještě prezidentem Turecka, – což není jisté – neuvěříte, jak změní svůj postoj k ní.
 
Erdogan je jako hedvábí, má barvu světla, kterou ho nasvítíme. Právě teď je světlo barvou zhoršení vztahů mezi velmocemi a on v tom vidí svoji příležitost.