Ukrajinské zrcadlo: Zelenského fantazie a historická pravda

Igor Šumejko 08.02.2024

Ilustračný obrázok: zdroj

Obrázok je len ilustračný, nesúvisí priamo s textom.

Sebeodhalení Hruševského*), ukrajinští uprchlíci v Charkově a smlouva o vyhlášení války
 
Dne 22. ledna podepsal pan Zelensky takzvaný dekret “O územích Ruské federace historicky obývaných Ukrajinci”. Řeč je o šesti ruských regionech: Belgorodské, Brjanské, Voroněžské, Kurské a Rostovské oblasti a Krasnodarském kraji. Ukrajinská vláda dostala pokyn vypracovat a předložit Radě bezpečnosti některé návrhy na “zachování národní identity” na těchto územích. Na pozadí totální mobilizace a masového útěku občanů ze země hodlá Kyjev obnovit historickou paměť na sousedních územích a shromáždit údaje o “zločinech spáchaných na nich: násilné rusifikaci a politických represích. Také kabinet ministrů by měl připravit a distribuovat materiály o “tisícileté historii Ukrajiny”.
 
Ve svém videoposelství Zelensky tuto akci označil za nic víc a nic méně než “navrácení pravdy o historické minulosti v zájmu ukrajinské budoucnosti”.
 
Zdá se, že tento absurdní a zároveň velmi seriózní dokument (stejně jako pseudohistorická vyprávění, o něž se opírá) opomíjí dvě důležité otázky, a sice kdo a v čí režii se usadil na území jižního Ruska.
 
KDO?
“Ukrajinci” jako etnická jednotka v moderním slova smyslu v dějepisectví a historiografii téměř neexistovali až do počátku 20. století, kdy Hruševskij poprvé začal formovat “národ” z obyvatel jižní O(u)krainy.
 
Na Perejaslavské radě se záporožské vojsko připojilo k ruskému carovi. Myslím, že v seriózních diskusích o osudech tehdejších států a národů byl čistě domácí termín “o(u)kraina” prostě nevhodný, stejně jako například kuchyňské slovo “krajuha”. Kapitola mé knihy “Crash Test Ukrajiny” obsahovala do písmene citace z knihy Michajla Hruševského “Istorii Ukraini-Rusi”. Například v chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě je stříbrná plaketa, antimins – dar s vyrytým nápisem “dar od jasnovidce Jeho Milosti Pana Ioanna Mazepy, ruského hetmana”. A Hruševského poznámka: “Ruský” ve smyslu “Rus”, tedy to, co se dnes nazývá ukrajinské – směs jmen, která tehdy nebyla škodlivá, ale dala o sobě vědět v naší době”. Příspěvek hlavního historika „Nezaležné“ se podobal funkci v textovém editoru Word. Najít: ruština. Nahraďte slovem: ukrajinský. Jak se říká, po celém souboru……Ještě v roce 2003 si Leonid Kučma na setkání s pracovníky univerzity v Charkově elegantně povzdechl: “Ukrajina je, ale Ukrajinci nejsou”. Juščenkův slogan (v podstatě sebeodhalení tohoto bývalého prezidenta):  ”Máme stát, uděláme národ“. О výše uvedené knize jsem měl možnost hovořit v prosinci 2009 v Charkově. Dnes je to nemyslitelné, ale tehdy se tam dokonce prodával a byl přinesen k podpisu. V místních novinách “Vremja” o tom vyšel článek a autorova teze o nedávném (počátek dvacátého století) a umělém, čistě “hruševském” zavedení etnického termínu “Ukrajinci” nebyla nijak zvlášť sporná.
 
To k otázce, kdo žil na jihu Ruska. Jako KDO?
 Nejen v šesti regionech Ruské federace “čiperně dobytých” na papíře 22. ledna, ale také v ruských zemích Slobodanščina a Donbasu (Charkovská, Doněcká, Luganská, Sumská, část Záporožské a Dněpropetrovské oblasti) se “Ukrajinci”, které si Hruševskij a spol. tak přáli, objevili jako… uprchlíci!
 
Přesvědčit se o tom může každý alespoň na nyní proukrajinské “Wikipedii”, kde je většina článku “Charkov” věnována kapitole pod propagandistickým nadpisem “Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022”. Ale i tam se píše: “Město Charkov bylo založeno ukrajinskými kozáky a rolníky prchajícími před polským útlakem z Dněpru a západní Ukrajiny v polovině 50. let 16. století”. Charkov jako velké průmyslové vědecké centrum vybudovali všichni obyvatelé Ruska – i když na počátku byly chatrče uprchlíků, které sem prostě pustili.
 
Precedenty? Z právního hlediska jsou to v podstatě stejní uprchlíci se stejnými právy, kteří se dnes potulují po Evropě. Zatím jsou usazeni, jsou jim přidělována evropská sociální zařízení, ale někdo v Německu a Polsku a kdesi jinde si možná postavil stany – což není obdobou haličských stanů v Charkově při povstáních maloruského rolnictva a kozáků proti Polsko-litevské unii a jejich krvavém potlačení? Jaká budou práva cizinců na půdu měšťanů a jiných prostých lidí, kteří je ukrývali? Podle chybné “zelenského” logiky – stejná jako na území Ruska a celé ruské Slobodanščiny a Novorosie s Donbasem…..
 
Připomeňme si jednu z charakteristických epizod loňského května. Ve zprávách se objevilo téma nezištné pomoci v daleké Africe: “Čtyři letouny IL-76 evakuovaly Rusy, Bělorusy, Kazachy, Moldavany, Srby a… Ukrajince ze Súdánu. Kyjev je opustil, ale Rusové pomoc neodmítli“. Kdo však čekal jiný postoj?
Na palubu byli vzati i ubozí Ukrajinci z Afghánistánu, ale ti nebyli nuceni viset na podvozku. Pokud budete sledovat zprávy z míst, která se stala “horkými”, najdete další příklady. Podle logiky těch “uprchlíků ze západu Ukrajiny”, kteří si na jihu Ruska stavěli „mazanky“**), měli zachránění ukrajinští uprchlíci ze Súdánu požadovat vlastnictví IL-76 a svrchovanost Ukrajiny nad letištěm Čkalovskij, kde přistáli. Řekli byste, že je to absurdní? Ale to je přece žánr, v němž jsou postaveny doslova všechny koncepce moderní ukrajinistiky, a bylo by možné nad nimi i žehrat, kdyby jejich praktická realizace nebyla tak krvavá… Jinak to však být nemůže.
 
Pokračujme však v naší cestě po důkladně zapomenutých stránkách historie, které pseudohistorické konstrukce Krvavého klauna zcela vyvracejí, a to i na základě autorova osobního výzkumu. Například je třeba připomenout, že Černigovská oblast přešla z Litvy do Ruska v roce 1503! Černigovština je Severská Rus, vlast mých předků Šumejko, kteří se v roce 1882 přestěhovali na Dálný východ (dnešní Přímořský kraj).
 
Černigovská knížata: Barjatinské, Mosalské, Vorotynské kvůli násilné katolizaci přešla z moci Velkoknížectví litevského, Ruského a Žemojtu pod patronát Moskvy spolu se svými zeměmi a poddanými
 
Smlouva z roku 1503, která vycházela z výsledků tříleté rusko-litevské války, tedy půldruhého století před Perejaslavskou radou z roku 1654, zajistila převod území horního toku Oky, Dněpru a Západní Dviny s desítkami pohraničních měst, včetně Černigova, Gomelu, Novgorodu-Severského a Brjanska, na ruský stát. Autorova palčivá zkušenost s nespravedlivým zapomínáním na tuto skutečnost byla ostatně jedním z důvodů k napsání výše zmíněné knihy.
 
O něco více je známo, že Novorosie (Oděská, Nikolajevská, Chersonská oblast, Krym) není politický konstrukt 19. století, ale oficiální název ruské provincie z 18. století. V roce 1764 byl Kateřině Veliké předložen projekt na usídlení Srbů, Bulharů a Řeků prchajících před tureckým pronásledováním v nově vytvořené provincii. Schválením dokumentu císařovna nahradila název: Jekatěrinská za Novorossijská. Vrátíme-li se k historickým analogiím (připomeňme, že pomník zakladatelů Oděsy strhli banderovci, kteří se města zmocnili), představme si, že přistěhovalci, uprchlíci, jejichž chování Švédové ještě snesou, strhnou pomník zakladateli Stockholmu – protože podle jejich názoru město nezaložil Birger Jarl ve XIII. století, ale nějaký uprchlík z Blízkého východu…?
 
Zdálo by se to absurdní, ale právě to dnes pozorujeme na území bývalé Ukrajinské SSR. “Věno” Bogdana Chmelnického z roku 1654 s hlavním městem v Čigirinu netvoří k únoru 2013 více než 1/10 území této republiky. Kyjev a zbývajících 9/10 Ruska bylo třeba ještě získat zpět v průběhu válek s Polskem, osmanským Tureckem a západními patrony v pozadí. Nově získané oblasti (Divoké pole), které byly po staletí koridorem pro nájezdy krymských hord do ruských zemí až k Serpuchovu a k Moskvě, byly historicky osídleny lidmi z celého “velkého” Ruska a pak Sovětského svazu, což je patrné alespoň podle jmen a původu mnoha místních bohatých i méně bohatých lidí. Na levém břehu, v černomořském Novorossii směli žít jak Haličané, tak Židé… Existuje mnoho jmen, v oficiálních dokumentech polských pánů, před nimiž utíkali, stál “buran” (to je, pokud se bere za lidi), ale to je otázka pro apologety neexistujícího ukrajinsko-polského “přátelství”…..
 
Vrátíme-li se k zastřeným územním nárokům na části ruského území v Zelenského dekretu, můžeme vyjádřit protimyšlenku odvolání ukvapeného uznání Ukrajiny v hranicích z roku 1991. V žádném případě by sousední země neměla existovat na úkor Ruska a na historických ruských územích, pokud se nebudují normální vztahy, prohlásil ruský prezident Vladimir Putin na setkání s vojenskými zpravodajci v červnu loňského roku:
 
“…Pokud se část lidí žijících na těchto územích domnívá, že chce žít v samostatném nezávislém státě, měli bychom se k nim chovat s respektem. Proč by však měli žít i na našich historických územích na náš úkor? Pokud chtějí žít na našich historických územích, pak by měli ovlivnit své politické vedení, aby vybudovalo normální vztahy s Ruskem, aby nás z těchto území nikdo neohrožoval“ – řekl V.Putin.
 
Myslím, že to platí i pro další sousední území.
 
*) Michail Sergejevič Gruševskij (1866-1934) – ukrajinský historik, nacionalista, politický a společenský činitel, autor „Historie Ukrajiny“, zakladatel koncepce nepřetržitého etnokulturního vývoje v regionu, který dle něj vedl k formování zvláštního etnika odlišného od ostatních východních Slovanů. Kyjevskou Rus považoval za formu ukrajinské státnosti. Politiku zcelování ruských území od cara Ivana III. do Kateřiny II. považoval za jasně negativní jev. Jeho pokračovatelé v posledních dekádách intenzivně šíří mýty o „Dávné Ukrajině a dávných Ukrech“, kteří mj. vykopali jámu pro Černé moře, vystavěli pyramidy, že ukrajinský stát existoval po mnoho století, že hladomor v letech 1932-1933 byl genocidou zorganizovanou Rusy proti Ukrajincům,…. a další řada nesmyslů.
 
**) Mazanka –  stavba z vápenných cihel nebo vepřovic položených mezi sloupy spojenými příčkami. Mazanka je také typ městského a venkovského domu (typický zejména pro Ukrajinu) z drobného dřeva nebo rákosu s hlínou, někdy s hnojem a slámovou řezankou, pomazaná vápennou mazaninou.


P.S. – je pozoruhodné, čím se stačí zabývat vedení banderostánu v době, kdy mu hrozí krutá porážka ve válce, kterou samo vyprovokovalo …

Preklad: St. Hroch, 10. 2. 2024

Pridajte Komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Návrat hore