Strategie a pád Evropy

Sergej Pereslegin       20240310
Mluvíme-li o Evropě, tak především vidíme, jak různé evropské země zaujímají různé pozice. Má Evropa nějakou jednotnou strategii a v čem spočívá? Vidíme změnu této pozice Evropy před a po SVO?

Řeknu Vám upřímně, že poslední dobou jsem úplně přestal strategii v Evropě vidět. Co je to strategie:
 
– otázka, co chceme;
– jak tento úkol budeme řešit při všech vnějších okolnostech nedostatku zdrojů atd;
– kdo je beneficiantem a kdo lůzrem naší strategie;
– kdo jsou našimi protivníky a kdo spojenci.
 
Podívejme se z tohoto hlediska na evropskou politiku a podívejme se na hlavní výzvy před Evropou stojící – ty mohou být první 2-3, pokud jednu z nich rozložíme:
 
1.Zachová-li se jako evropské společenství – s jednotnou měnou, transparentním hranicemi a volným pohybem zboží, služeb a lidí;
 
Stále více omezení, volnost pohybu lidí je stále více volností pohybu migrantů, rostoucí počet těch, kdo chtějí tyto přesuny nějak kontrolovat. Úspěch Brexitu pokládá otázku, zda z unie může kdokoli odejít. Přitom je třeba vidět, že Evropa vstupuje do volebního období a netřeba si myslet, že volby bývají jen v Rusku a USA a nebývají jen na Ukrajině. V Evropě budou nejen volby do EP, ale i v některých zemích, jako Francie, Německu i jinde. Přičemž je zřetelná tendence očekávání revanše euroskeptiků. Evropané jsou velmi šikovní byrokraté a umějí řídit svou elektorální politiku a jsou naprosto přesvědčeni, že ačkoli si uvědomují nadpoloviční většinu euroskeptiků mezi voliči, tak se jim volebním mechanizmem podaří zhruba stejné složení jaké je dnes – tedy, že u moci zůstanou eurooptimisté. A nejspíš mají pravdu.

Je tu ale velký problém, protože pokud máte většinu obyvatel euroskeptických a u moci jsou eurooptimisté, tak právě v podmínkách jejich volebního systému, který jim právě toto umožňuje provést, právě v podmínkách bruselské eurobyrokracie, dostanou naprosto neakceschopnou vládu v kritické situaci.
 
2.EU se fakticky zapletla do – pro ni – velmi nebezpečné a hlavně naprosto nepotřebné války na Ukrajině.
 
Je třeba mít na paměti, že v nynějších podmínkách je vstup Ukrajiny do EU zásadně nemožný. Ne protože to nebude chtít Rusko nebo Ukrajina, ale proto, že to EU prostě neutáhne. Obnova Ukrajiny, s ohledem na to, co se stalo během dvou let války, je nad síly EU. Ale pokud už do té války vlezli, musí tuto válku vyhrát a tím se nacházejí ve stejné situaci jako Rusko. Rusko nemůže válku prohrát pod hrozbou neudržení celistvosti země a EU nemůže válku prohrát pod hrozbou neudržení celistvosti unie.
 
Nedávno náš prezident podepsal odpovídající výnos o tom, že zařízení pracující pro potřeby armády, musí pracovat podle pravidel válečného stavu. Příkaz sice, jak je u nás zvykem, nabíhá pomalu se ztrátami, ale vcelku bude splněn. EU ale na válečný stav jako celek přejít nemůže a nemůže přejít do válečného stavu po jednotlivých zemích, nemůže na válečný stav přejít přes militarizaci ekonomiky, protože k tomu potřebuje kádry, energii. Technologii mají, ale potřebují k ní výrobu. V důsledku toho sice EU nutně potřebuje válku vyhrát, ale není zcela jasné, co může vyhrát (to je druhá polovina této otázky).
 
3.Třetí stránkou je energetika.

Já jsem teď četl docela zajímavý dokument z „LeMonde“, věnovaný právě této volbě. S odvážnou otevřeností píší, že ceny energonosičů v Evropě jsou třikrát vyšší než v USA. Pro každý případ připomínám, když nám Evropané říkají že rozvoj našeho leteckého průmyslu nemá šanci, protože naše motory jsou o 10-15% méně ekonomické než ty jejich, odpovídám jim s radostí, že v podmínkách takové ceny energonosičů je ekonomika motorů Airbusu v žádném případě nespasí. Přitom ale stále tvrdí, že i nadále pokračují v sázce na zelenou energetiku a ta nemá alternativu. Ale dále říkají, že to musí udělat tak, aby každá země našla v této zelené energetice svou unikátní přednost, které jí umožní učinit tu energetiku levnou…
 
„Zelená energetika“ je totéž, co „globální oteplování“ a jak mohla tak ovládnout jejich rozum?
Jistěže, jen s jiným názvem. Zajímavé je, jak se jim to podařilo. Úvodem je jim ale třeba říci:
– „Vážení Evropané, vaše země nemají žádné unikátní přednosti, pokud jde o zelenou energetiku a přijměte to jako fakt.“
 
Přitom netvrdím, že nejsou nikde. Například taková Indonézie, země tisíců ostrovů, kde jsou všechny energosystémy přirozeně izolovány a pro mnohé je zelená energetika nanejvýš vhodná a bude využívána, protože pro ni mají ony unikátní podmínky, které jim na ostrovech neumožní rozvíjet průmysl, ale ten se tam stejně nikdo rozvíjet nesnažil. Jsou země jako Maroko, mající mnoho pouštního území nevhodného k zemědělství (ačkoli Kaddáfímu se je po jistou dobu využívat dařilo), kde ale mohou stát solární elektrárny, což může být pro ně jistou konkurenční výhodou.
Ovšem Evropa do této kategorie nijak nezapadá a proto její energie bude drahá, což automaticky podrazí konkurenceschopnost průmyslu a dopravy, a už nyní vidíme jak dopravní odpor EU začíná růst. Takže nezapomínejme, že celistvost EU je podmíněna i volným pohybem lidí a nákladů po evropských dopravních cestách.
 
Hrozné tu ale je, že ve skutečnosti 30-40 let propagandy globálního oteplování vykonaly svoje. Dokonce i v Rusku se ukázalo, že docela velké množství lidí v globální oteplování věří a bojí se ho… Týž výzkum, který hovoří o tom, že velká část obyvatelstva tomu věří, konstatoval, že lidé sice věří, ale jít sázet stromy nebo vypínat své televizory ze sítě naprosto připraveni nejsou. A jakkoli to zní divně, na Západě rovněž na to připraveni nejsou. Vlády je sice nutí, oni dělají, co mohou… Ale znovu opakuji, že nás čeká velmi silný nárůst euroskeptiků, a i bez toho krajně nestabilní situace. Proč to říkám? Upozorňuji vás na tuto věc: – oni v podstatě říkají, že nemají žádný jiný strategický manévr než zelenou energetiku, takže s neochvějnou rozhodností v ní budou pokračovat.
 
Zdá se mi, že došlo k tomu, že si lidé začali plést „dlouhou vůli“ s hloupostí. Dlouhá vůle znamená, že realizujete svoji strategii ve složitých podmínkách, pod tlakem, realizujete ji rok, dva – kolik je třeba, neuhnete ze směru, až dosáhnete výsledku. Tak to chápali Čingizité, kteří tento pojem zavedli. Tady předpokládáte, že můžete dosáhnout vašich cílů, které v zásadě existují a jsou dosažitelné. Existuje stará lidová moudrost, že:
„Je zbytečné přicházet k vyschlé studni každý den v naději, že se v ní dříve nebo později objeví voda“.
 
Ta se neobjeví, protože studna vyschla a chodit k ní každý den, není příznakem dlouhé vůle ale obyčejné hlouposti, neschopnosti pochopit změněnou situaci a konat v souladu s ní. Tady je to jistě dialekticky smutné – není obecného řešení. Nelze říci, že ve všech případech musíte postupovat situativně, nebo, že ve všech případech musíte zachovat strategickou linii. Strategie je, bohužel, uměním. A tam je nutné myslet. Nechci nikoho urazit, ale dokumenty o strategii Evropy, které v poslední době a v předvečer voleb čtu, mi říkají prostou věc: – Evropané se odnaučili myslet.
 
Evropané se odnaučili myslet.
Začali věřit vlastním zaříkávadlům o globálním oteplování, zelené energetice a omezování spotřeby, a přestali je dávat do souvislosti s praktickou politikou. V onom dokumentu „LeMonde“ se píše, že: – „Evropa obecně potřebuje pragmatizmus“. S tím naprosto souhlasím – jen oni v tom článku pragmatizmus chápou jako že se budou pohybovat k bezuhlíkové energetice a veškerý pragmatizmus spočívá v tom, že v konkrétních případech s nimi europesimisté musí odsouhlasovat svoje pozice a že, samozřejmě, mohou připustit nějaké situativní ústupky. Taková koncepce se mi vskutku líbí: – „Jsme ochotni jednat, ale oni musí být připraveni souhlasit s námi“. 

Mimochodem, nedávno jsem něco podobného zaznamenal i ve vztahu k Rusku: – „Nesmíme Rusku uzavřít kanál pro jednání, abychom jim mohli sdělit naši pozici.“  Ovšem jednání, stejně jako kterýkoli formát komunikace, předpokládají výměnu názorů a schopnost vyslechnout jeden druhého. A dokonce předpokládá umění změnit vlastní pozici pod vlivem argumentů druhé strany. To se nazývá komunikace. To, co oni nazývají komunikací, se z hlediska formální teorie nazývá „translace“. To sice není vždycky špatně – například učitel přenáší žákovi, lektor přenáší auditoriu. Ale nelze si to plést s komunikací a jednáními, protože jsou to různé věci.