Srdiečka Vinifery

 

Odháním děsy, které pálí
aby mě do kouta nezahnali
Zaháním samotu
aby šla od plotu
Rozháním strach
jenž číhá v záclonách
Tlapkami kočičími
Vyháním z duše temné stíny

 

 

Co pořád ve snech hledáme
a kdy jsme vlastně létat zapomněli?
Havraní peří na dlani, orlí a nebo krocaní
či snad je z anděla? ...
Je v každém pírku naděje
maličká jenom docela... 

 

 

V tikání hodin nepokoj našich dní
se zrcadlí
Andělé z věží k uzoufání těžkou
práci mají
když konější nás svými křídly
prochladlí 

 

 
Pořád se ještě časně šírá
v korunách stromů skřípe chlad
Svírá nás sirá přítomnost
jak nepopsané listy v kalendáři
A srdce touží po naději... 
 

 
A někdy se to vážně stane
v zářivém dni
Ten kouzlu stačí
Vyroste motýl v květináči
básníku na hrot pera usedne
do veršů z křídel střásá pel
V zářivém dni
jenž kouzlu stačí
 

A když se stmívá víc a více 
oblohou prší létavice 
Radostí každá naplněná 
že naději smí v srdci zažehnout 

Jsou rána 
křehká a darovaná 
s mlhavou krajkou 
prochladlého okamžiku 
Klenotem drobným pod nohami 
do srdce mlčky píší vzkaz  

Přeju si..
pro každého na světě
alespoň jednoho anděla
Jen maličkého docela
Co hvězdu nese na dlani
Ať smíme věřit v svítání  

Mlhavé ticho
chladných rán
Ohnivý tanec
podzimního listí 
doznívá v srdci ještě
A pod kůži
se zvolna krade mráz

Z gotických katedrál
nese se chorál
krajem mlčenlivým
Ve filigránech podzimních archetypů
je cosi důvěrně tak známé
že poslepu se mlčky dotýkáme