Riziko velké války na Blízkém východě s Íránem roste

Kyjevská propaganda se snaží “lovit ryby v kalných vodách”
Dmitrij Minin
 
Rozsah dění na Blízkém východě je takový, že může být jen otázkou času, kdy se do vojenských akcí zapojí noví významní hráči. Povolání 300 000 záložníků Izraelem je největší v jeho historii a vypovídá o dalekosáhlých plánech. Izraelská operace v pásmu Gazy, která slibuje být nejničivější a nejtvrdší za poslední roky, ještě nebyla nasazena v plné síle, ale už se v samotném Izraeli, stejně jako na Západě, začínají hledat ti, kteří jsou za akce Hamásu odpovědní, ve vnějším světě. A všichni ukazují hlavně jedním směrem – na Írán.

Obrázok je len ilustračný, nesúvisí priamo s textom.

Wall Street Journal kategoricky tvrdí, že “Írán pomohl útok naplánovat a minulý týden ho schválil”. Západní mainstreamová média jsou s ním solidární a naznačují, že “díky tomuto příběhu je mnohem těžší zabránit eskalaci”. Skutečnost, že mezi první nouzové vojenské dodávky Izraeli z USA budou patřit stíhačky a rakety vzduch-vzduch, naznačuje, že po Gaze se hněv Izraelců a jejich spojenců může obrátit tímto směrem. Stejnému účelu může posloužit i přesun americké skupiny letadlových lodí pod vedením vlajkové lodi Gerald Ford k izraelským břehům. Tyto typy zbraní nejsou potřebné pro akce proti Hamásu, ale mohou být užitečné v konfrontaci s Íránem a jeho “mladšími partnery” v regionu.
 
Odpůrci Izraele z Íránem vychované “osy odporu” své vazby a solidaritu neskrývají, ale jakoby naschvál se jimi dokonce chlubí. Abú Udeiba, člen vojenského vedení Hamásu, například na shromáždění vyjádřil vděčnost za íránskou pomoc hnutí “penězi, zbraněmi a dalším vybavením” pro „Bouři Al-Aksá“. Hlavními patrony sunnitského fundamentalistického Hamásu jsou koneckonců Katar a Erdoganovo Turecko. Šíitský Írán mu začal poskytovat záštitu teprve relativně nedávno a na rozdíl od Hizballáhu není v žádném případě dominantní. Vzhledem k naprosté izolaci Gazy od Izraele, a to i po moři, se zbraně do pásma dostávají téměř výhradně tunely z egyptského Sinaje, kam přicházejí z celého světa, v poslední době zejména s nákladními auty s obilím a z Ukrajiny. Káhiře se dosud nepodařilo Sinaj zcela vyčistit od Muslimského bratrstva*, které je v Rusku zakázáno, a to i podél hranic s Gazou. Hamás historicky vznikl jako regionální odnož tohoto panarabského islamistického hnutí, které zůstává jeho hlavním “sponzorem”.
 
V Teheránu se však naplno rozléhají “vítězné fanfáry” a hrozby, že Izrael bude definitivně zničen. Vzniká dojem, že tato strana je zcela připravena a dychtivá vést rozsáhlé nepřátelské akce. To jen zvyšuje riziko mimořádně ostrého regionálního konfliktu s vážnými důsledky pro světovou politiku. Například generálmajor Mohammad Hosejn Baqeri, náčelník generálního štábu íránských ozbrojených sil, prohlásil, že “velkolepý nečekaný hybridní vojenský úder palestinských sil odporu proti sionistickému nepříteli” dokázal izraelským vůdcům, že “jejich noční můra o jejich pádu se stává skutečností”.
 
Oficiálně však Írán popírá svou účast na této konkrétní operaci Hamásu, která je v mnoha ohledech ostudná. Podle mluvčího jeho ministerstva zahraničí Násira Kanaáního “Islámská republika nezasahuje do rozhodnutí jiných zemí, včetně Palestiny”. Jak uvedl, “Palestinci měli potřebné schopnosti a vůli bránit svůj národ a obnovit svá práva bez jakékoli pomoci Teheránu. Řeči o íránské roli mají za cíl odvrátit veřejné mínění a ospravedlnit případné budoucí izraelské akce.” Jinými slovy, budoucí průběh událostí je tam již předvídán.
 
Spojené státy zatím zaujaly nejasné stanovisko k roli Íránu v tom, co se děje. Biden zjevně příliš netouží po rozpoutání velké války v předvolebním období. Bílý dům uvedl, že je příliš brzy na to říci, zda se Írán “přímo” podílel na útoku Hamásu, nicméně dodal, že není pochyb o tom, že Hamás “financoval, vybavil a vyzbrojil”. Nejen média, ale i značná část amerického establishmentu v obou stranách však ze všeho přímo viní Írán a požaduje proti němu “ta nejtvrdší opatření”. Vyjádřili se tak mimo jiné přední republikánští prezidentští kandidáti Donald Trump a Ron Desantis. V určitém okamžiku může být pro Bidena snazší připojit se k Izraeli v jeho údajných útocích na Írán než zůstat stranou.
 
Objevily se samostatné pokusy vytahat Rusko za uši jako “tajnou zákulisní sílu”, která dotlačila Hamás k teroristickým operacím. Jako důkaz se například uvádí skutečnost, že v polovině října měl do Izraele přijet turecký ministr energetiky, aby podepsal dohodu o přepravě plynu z izraelských nalezišť ve východním Středomoří do Evropy přes jeho území. Američané, kteří tento projekt prosazovali, jej považovali za úder ruským dodávkám přes Černé moře. Nyní k tomu v nejbližších letech rozhodně nedojde. Gazpromu se samozřejmě bude lépe dýchat, ale není důvod obě události spojovat.
 
Samotná verze s obviněním Moskvy byla spuštěna hlavně na Ukrajině. Dokonce i Spojené státy, které nemají tendenci Kreml jakkoli bílit, se zatím kyjevských “odhalení” chopily jen pomalu.
 
Přestože se Izrael v tuto chvíli plně soustředí na válku v Gaze, po celé zemi se stále častěji ozývá reptání “Zrada!”, protože lidé si selhání všech bezpečnostních složek v tomto sektoru nedokážou vysvětlit jinak. Smysl jejich nečinnosti vidí mnozí v tom, že palestinské bojovníky vpustili záměrně, aby měli záminku “vypořádat se s nimi na věčné časy”, ale zaplatili za to příliš vysokou cenu. Šokující je, že představitelka egyptské rozvědky sdělila agentuře Associated Press, že Izraeli předala opakovaná varování před teroristickou skupinou z Gazy, která plánuje “něco velkého”. Byla však ignorována. Zda za tím stál pouze fanatický ministr národní bezpečnosti Ben-Gvir, který předešlého dne vyprovokoval znesvěcení muslimských svatých míst v mešitě Al-Aksá, o němž mimochodem celé “civilizované lidstvo” zarytě mlčí, nebo zda se na něm podílel i premiér Netanjahu, ukáže až budoucí vyšetřování. Jedno je jasné – “protiklady jdou dohromady”.
 
“Samuelovy dohody” mezi Izraelem a Saúdskou Arábií, zmařené těmito událostmi a podporované příliš sebevědomým americkým ministrem zahraničí E. Blinkenem, nevyhovovaly ani palestinským orgánům, ani vládnoucí izraelské koalici. Palestincům – kvůli tomu, že v nich byla špatně formulována palestinská práva, pravicové izraelské vládě se naproti tomu nelíbilo, že se vůbec zmiňují.
 
Ta každopádně těžko mohla jedinou operací v Gaze zahladit všechny stopy po tom, co se stalo. Proto Netanjahu možná potřebuje velkou a časově náročnou válku s Íránem, a to i ze základního pudu osobní sebezáchovy.
 
Zároveň je nepravděpodobné, že by začala současně s útokem na Gazu, ale nejspíše bude postupovat po etapách. Nejprve na Hamás, pak na síly věrné Teheránu v Sýrii a Hizballáh v Libanonu a poté na Írán. Ten však nemusí na tento scénář čekat, ale pokusí se o preventivní údery především prostřednictvím Sýrie a Libanonu. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby k ničemu takovému nedošlo, ale je třeba si uvědomit, že nebezpečí takového vývoje je větší než kdy jindy.
 
Mluvčí íránského ministerstva zahraničí Násir Kanání varoval sionistický režim, že „…jakýkoli akt agrese proti Islámské republice vyvolá zničující odpověď“. Ani to zrovna nepřispívá k mírumilovnému chování.

Preklad: St. Hroch, 10. 10. 2023

Pridajte Komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Návrat hore