Použití jaderných zbraní by mohlo zachránit lidstvo před globální katastrofou

Ilustračný obrázok: flickr

Obrázok je len ilustračný, nesúvisí priamo s textom.
USA nuclear (weapons) graffiti” by Br3nda is licensed under CC BY-NC-SA 2.0

Sergej Karaganov      
 
V minulém týdnu zvedla hladinu hysterie v západní Evropě ostrá odpověď někdejšího ruského prezidenta a nynějšího místopředsedu Bezpečnostní rady RF Dmitrije Medvěděve na agresívní prohlášení bývalého gen.sekretáře NATO Rasmusena :
„Fogh Rasmussen nebyl ani dříve příliš chytrý muž. A teď propadl doktrinářské demenci. V rozhovoru pro Guardian prohlásil, že i když Banderoukrajina nedostane pozvánku do NATO ve Vilniusu, země Aliance tam mohou poslat své vojáky. Tak nějak na vlastní pěst, na vlastní pěst.
No, ale zeptali se obyvatel těchto zemí? Kdo z nich si přeje válku s Ruskem? Vy chcete hypersonické údery na Evropu, že? A co si o tom myslí strýček Sam? Vždyť by se ho to taky týkalo, ne…? To znamená stát se v nesprávnou chvíli nezávislým poradcem všelijakých chamtivých hnid jako je Porošenko a další zkorumpovaní náckové“ …
https://t.me/medvedev_telegram/336
 
O týden později (v tomto týdnu) vyvolal, pro změnu v Rusku, živou debatu rozsáhlý, dle mého názoru velmi zajímavý a vyvážený)  článek  koryfeje ruské geopolitiky Sergeje Karaganova pro internetový kanál „Profil“ k otázkám možností a rizik použití taktických jaderných zbraní v konfliktu na území bývalé Ukrajinské SSR (pozn.překl.). Takže dále Sergej Karaganov: …
                                                                                   ***
 
Podělím se s vámi o několik myšlenek, které jsem si dlouho pěstoval a které se zformovaly po nedávném shromáždění Rady pro zahraniční a obrannou politiku (20.-21.května), jednom z nejzářivějších v její 31-leté historii.
 
Rostoucí hrozba
Zdá se mi, že naše země, její vedení, stojí před obtížnou volbou. Je stále jasnější, že střet se Západem neskončí, pokud na Ukrajině dosáhneme částečného, nebo dokonce drtivého vítězství.
 
Pokud zcela osvobodíme Doněckou, Luhanskou, Záporožskou a Chersonskou oblast, bude to minimální vítězství. O něco větším úspěchem by bylo osvobození do roka či dvou celého východu a jihu dnešní Ukrajiny. Stále však zůstane její kus s ještě více rozhořčeným ultranacionalistickým obyvatelstvem napumpovaným zbraněmi – jako krvácející rána, která hrozí nevyhnutelnými komplikacemi, opětovnou válkou. Situace by mohla být ještě horší, kdybychom za cenu obludných obětí osvobodili celou Ukrajinu a zůstali bychom v troskách s převážně nenávistným obyvatelstvem. Jejich “převýchova” bude trvat desítky let.
 
Každá z výše uvedených možností, zejména ta poslední, odvede pozornost Ruska od tolik potřebného přesunu jeho duchovního, hospodářského, vojenského a politického centra na východ Eurasie. Uvízneme na neperspektivním západním směru. A území dnešní Ukrajiny, především střední a západní, bude čerpat zdroje – manažerské, lidské, finanční. Tyto regiony byly hluboce dotovány i v sovětských dobách. A nepřátelství se Západem bude pokračovat; bude podporovat pomalou partyzánskou občanskou válku.
 
Atraktivnější variantou je osvobození a sjednocení východu a jihu a uvalení kapitulace na zbytky Ukrajiny s úplnou demilitarizací, vytvoření nárazníkového, přátelského státu. Takový výsledek je však možný tehdy a jen tehdy, pokud se nám podaří zlomit vůli Západu podporovat kyjevskou juntu a postavit ji proti nám, ale donutit ji ke strategickému ústupu.
 
A zde se dostávám k nejdůležitější, ale téměř nediskutované otázce. Hlubokou, ba hlavní příčinou ukrajinské krize, stejně jako mnoha dalších konfliktů ve světě, všeobecného nárůstu vojenského ohrožení je zrychlující se selhání novodobých vládnoucích západních elit, které vytvořilo kolo globalizace posledních desetiletí – z velké části kompradorů v Evropě (kompradory nazývali portugalští kolonizátoři místní obchodníky, kteří jim sloužili. – pozn. “Profil”). Tento neúspěch je doprovázen nebývale rychlým posunem rovnováhy sil ve světě ve prospěch globální většiny, jejímž ekonomickým motorem je Čína a částečně Indie a vojenskou strategickou kotvou Rusko. Toto oslabení rozčiluje nejen imperiálně-kosmopolitní elity (Biden a spol.), ale také děsí imperiálně-národní elity (Trump). Západ ztrácí možnost, kterou měl po pět století, aby odčerpával bohatství z celého světa tím, že především hrubou silou zaváděl politické a ekonomické pořádky a upevňoval svou kulturní nadvládu. Obranná, ale agresivní konfrontace, kterou Západ nasadil, tedy nemá rychlý konec. Toto zhroucení morálních, politických a ekonomických pozic dozrávalo od poloviny 60. let 20. století a bylo přerušeno rozpadem SSSR, aby se v roce 2000 se obnovilo s novou silou (mezníky byly porážky Američanů a jejich spojenců v Iráku a Afghánistánu a krize západního ekonomického modelu v roce 2008).
 
Aby Západ tento lavinovitý pád dolů zastavil, dočasně se zkonsolidoval. USA si z Ukrajiny udělaly údernou pěst, aby s její pomocí svázaly ruce Rusku, politicko-vojenskému pilíři nezápadního světa osvobozeného z okovů neokolonialismu. V ideálním případě by samozřejmě Američané chtěli naši zemi jednoduše vyhodit do povětří, a radikálně tak oslabit nastupující alternativní supervelmoc – Čínu. My, aniž bychom si uvědomovali, že konfrontace hrozí, nebo hromadili síly, jsme pomalu začali preventivně jednat. Navíc jsme v souladu s moderním, převážně západním politickým a vojenským myšlením neprozřetelně zvýšili práh pro použití jaderných zbraní, nepřesně vyhodnotili situaci na Ukrajině a ne zcela úspěšně zahájili speciální operaci.
 
Při vnitřním selhání začaly západní elity aktivně živit plevel, který si razil cestu na půdu sedmdesáti let prosperity, sytosti a míru – všechny ty antihumánní ideologie: popírání rodiny, vlasti, historie, lásky mezi muži a ženami, víry, služby vyšším ideálům, všeho, co je podstatou člověka. Odstranit ty, kteří se vzpírají. Cílem je porobit lidi, aby se snížila jejich schopnost vzdorovat modernímu “globalistickému” kapitalismu, jehož nespravedlnost a škodlivost pro člověka a lidstvo je stále zřejmější.
 
Mezitím oslabené Spojené státy zabíjejí Evropu a další na nich závislé země a snaží se je po vzoru Ukrajiny uvrhnout do konfrontace. Elity ve většině těchto zemí ztratily orientaci a v panice z neúspěchu vlastních pozic uvnitř i navenek poslušně vedou své země na porážku. Současně je jejich nenávist kvůli většímu selhání, pocitu bezmoci, staleté rusofobii, intelektuální degradaci a ztrátě strategické kultury téměř ještě zuřivější než v USA.
 
Dále, a to je nejdůležitější, to bude jen horší. Příměří jsou možná, ale usmíření nikoli. Hněv a zoufalství budou ve vlnách a manévrech dále narůstat. Tento vektor pohybu Západu je jasným znamením směřování k vypuknutí třetí světové války. Ta již začíná a mohla by propuknout v plnohodnotný požár v důsledku náhodné nebo rostoucí nekompetentnosti a nezodpovědnosti vládnoucích kruhů Západu.
 
Situaci zhoršuje “strategický parazitismus” – za 75 let relativního míru lidé zapomněli na hrůzy velké války a přestali se bát i jaderných zbraní. Všude, ale zejména na Západě, oslabil pud sebezáchovy.
 
Mnoho let jsem studoval historii jaderné strategie a dospěl jsem k jednoznačnému, i když nevědeckému závěru. Vznik jaderných zbraní je výsledkem zásahu Všemohoucího, který se zděsil, když viděl, že lidé (Evropané a Japonci se k nim přidali) rozpoutali během jedné generace dvě světové války, které si vyžádaly desítky milionů obětí, a předal lidstvu zbraň Armagedon, aby ukázal těm, kteří ztratili strach z pekla, že peklo existuje. Na tomto strachu spočíval relativní mír posledních tři čtvrtě století. Nyní je tento strach pryč. Dochází k něčemu, z hlediska dosavadních koncepcí jaderného odstrašování nemyslitelnému, – vládnoucí kruhy skupiny zemí v záchvatu zoufalého vzteku rozpoutaly v područí jaderné velmoci válku v plném rozsahu.
 
Na okraji Ukrajiny se nyní nerozhoduje pouze, a ani ne tak o tom, jaký bude budoucí světový řád pro Rusko. Ale o to, zda svět, jak ho známe, zůstane stejný, nebo zda se z planety stanou jen radioaktivní trosky.
 
Tím, že zlomíme vůli Západu k agresi, zachráníme nejen sebe a konečně osvobodíme svět od západního jha, které trvá už pět století, ale zachráníme i celé lidstvo. Tím, že Západ dotlačíme ke katarzi a k opuštění hegemonie jeho elit, ho donutíme ustoupit dříve, než dojde ke světové katastrofě. Lidstvo dostane novou šanci na rozvoj.
 
Navrhované řešení
Samozřejmě nás čeká těžký boj. Je třeba vyřešit i vnitřní problémy – konečně se zbavit západocentrismu v myslích a „západníků“ ve správní vrstvě, kompradorů a jejich svérázného způsobu myšlení. (Ale tady, aniž bychom o to stáli, nám Západ pomáhá.) Třísetletá cesta do Evropy nám dala mnoho užitečných informací, pomohla nám zformovat naši velkou kulturu. Evropské dědictví v ní budeme samozřejmě opatrovat. Je však čas vrátit se domů, k sobě samým. Začít s využitím nashromážděných znalostí a zkušeností a žít vlastním rozumem. Naši přátelé z ministerstva zahraničních věcí nedávno učinili skutečný průlom, když ve své koncepci zahraniční politiky označili Rusko za civilizovaný stát. Já bych dodal – civilizací civilizací, otevřenou jak Severu, tak Jihu, Západu i Východu. Nyní je hlavním směrem vývoje Jih, Sever a především Východ.
 
Konfrontace se Západem na Ukrajině, ať už skončí jakkoli, by nás neměla odvádět od strategického vnitřního pohybu – duchovního, kulturního, ekonomického, politického, vojenského a politického – směrem k Uralu, Sibiři a Velkému oceánu. Potřebujeme novou uralsko-sibiřskou strategii, která bude zahrnovat několik mocných duchovně posilujících projektů, samozřejmě včetně vytvoření třetího hlavního města umístěného na Sibiři. Toto hnutí by se mělo stát součástí “ruského snu” – obrazu toho Ruska a toho světa, o který chce člověk usilovat.
 
Mnohokrát jsem psal, a nejsem sám, že velké státy bez velké myšlenky přestávají být takovými nebo prostě nikam nevedou. Historie je poseta stíny a hroby mocností, které ji ztratily. Tato idea by měla být vytvořena shora, nikoli spoléhat, jak to dělají hlupáci nebo lenoši, na to, co přichází zdola. Musí odpovídat nejhlubším hodnotám a touhám lidí a hlavně nás všechny vést vpřed. Její formulace je však odpovědností elit a vedení země. Otálení s formulováním a předložením takové vysněné myšlenky je nepřijatelně dlouhé.
 
Aby se však mohla uskutečnit, je třeba překonat odpor sil minulosti – Západu. Pokud se to nepodaří, téměř jistě dojde k rozsáhlé a pro lidstvo pravděpodobně poslední světové válce.
 
A zde se dostávám k nejtěžší části tohoto článku. Můžeme válčit ještě rok, dva nebo tři, obětovat tisíce a tisíce našich nejlepších mužů a semlít desítky a stovky tisíc lidí, kteří uvízli v tragické historické pasti dnešní Ukrajiny. Ale tato vojenská operace nemůže skončit rozhodným vítězstvím, aniž by Západu vnutila strategický ústup nebo dokonce kapitulaci. Musíme Západ donutit, aby zanechal svých pokusů vrátit dějiny zpět, aby se vzdal svých pokusů o globální nadvládu a donutit ho, aby se vypořádal sám se sebou, aby strávil svou současnou mnohoúrovňovou krizi. Hrubě řečeno, potřebujeme, aby Západ jednoduše “šel do hajzlu” a nezasahoval do dalšího vývoje Ruska a světa.
 
K tomu potřebuje obnovit ztracený smysl pro sebezáchovu a přesvědčit ho, že snaha oslabit Rusko tím, že proti němu postaví Ukrajince, je pro Západ kontraproduktivní. Důvěryhodnost jaderného odstrašování musí být obnovena snížením nepřijatelně vysokého prahu pro použití jaderných zbraní, a to propočteným, ale rychlým posunem po žebříčku odstrašování a eskalace. První kroky již byly učiněny. Existují příslušná prohlášení prezidenta Putina a dalších vedoucích představitelů, zahájili rozmístění jaderných zbraní a jejich nosičů v Bělorusku a zvýšili bojovou účinnost strategických odstrašujících sil. Na tomto žebříčku je mnoho kroků. Napočítal jsem jich asi dva tucty. Může dojít i na varování krajanů a všech lidí dobré vůle, aby opustili své domovy v blízkosti objektů, které se mohou stát cílem jaderných úderů v zemích, které poskytují přímou podporu kyjevskému režimu. Nepřítel musí vědět: jsme připraveni zasadit preventivní odvetný úder za všechny jeho současné i minulé agrese, abychom zabránili sklouznutí ke globální termonukleární válce.
 
Mnohokrát jsem řekl a napsal, že při správné strategii odstrašení, a dokonce i použití, lze riziko “odvetného” jaderného nebo dokonce jakéhokoli jiného úderu na naše území minimalizovat. Pouze v případě, že by v Bílém domě seděl šílenec, který navíc nenávidí svou vlastní zemi, by se USA rozhodly udeřit na “obranu” Evropanů, čímž by na sebe vzaly cenu odvetného úderu tím, že by obětovaly pomyslný Boston za pomyslnou Poznaň. USA i Evropa si to dobře uvědomují, ale raději na to nemyslí. K této bezmyšlenkovitosti jsme svými mírumilovnými prohlášeními přispěli i my. Po prostudování historie americké jaderné strategie vím, že poté, co SSSR získal věrohodnou schopnost jaderné odvety, Washington o použití jaderných zbraní na sovětském území vážně neuvažoval, i když veřejně blafoval. Pokud se o použití jaderných zbraní uvažovalo, pak pouze proti “útočícím” sovětským silám v západní Evropě. Vím, že kancléři Kohl a Schmidt utekli ze svých bunkrů, jakmile se otázka takového použití objevila na manévrech.
 
Sestup po žebříčku zadržování a eskalace by měl být poměrně rychlý. Vzhledem k vektoru Západu – degradaci většiny jeho elit – je každá jejich další výzva nekompetentnější a ideologicky více krátkozraká než ty předchozí. A zatím nelze očekávat, že by tyto elity byly nahrazeny odpovědnějšími a rozumnějšími. K tomu dojde až po katarzi – opuštění ambicí.
 
“Ukrajinský scénář” se nemůže opakovat. Čtvrt století  neposlouchali ty, kteří varovali, že rozšíření NATO povede k válce; snažili se zdržovat, “vyjednávat”. A v důsledku toho  skončili s těžkým ozbrojeným konfliktem. Nyní je cena za nerozhodnost řádově vyšší.
 
Ale co když neustoupí? Ztratili zcela smysl pro sebezáchovu? Pak budeme muset zasáhnout skupinu cílů v řadě zemí, abychom ty, kteří ztratili zdravý rozum, přivedli k rozumu. Je to morálně děsivá volba – použijeme Boží zbraň, čímž se odsoudíme k těžké duchovní ztrátě. Pokud to však neuděláme, může zahynout nejen Rusko, ale pravděpodobně i celá lidská civilizace.
 
Tuto volbu budeme muset učinit sami. Dokonce ani přátelé a sympatizanti ji zpočátku nebudou podporovat. Být Číňanem, nechtěl bych příliš rychlé a rozhodné ukončení konfliktu, protože to odláká americké síly a umožní ČLR shromáždit síly k rozhodujícímu boji – buď přímo, nebo v souladu s nejlepšími poučkami Sun Tzu takovém, při němž bude nepřítel nucen ustoupit bez boje. Rovněž bych na jeho místě byl proti použití jaderných zbraní, protože povýšení konfrontace na jadernou úroveň by znamenalo přesun do oblasti, kde je moje země (Čína) stále slabá. Rozhodná akce navíc není v souladu s filozofií čínské zahraniční politiky, která klade důraz na ekonomické faktory (při současném hromadění vojenské síly) a vyhýbá se přímé konfrontaci. Podpořil bych spojence tím, že bych mu poskytl zázemí, ale postupoval bych za jeho zády a do boje bych nezasahoval. (Možná však této filozofii dostatečně nerozumím a přisuzuji čínským přátelům motivy, které jim nejsou vlastní). Kdyby Rusko použilo jaderné zbraně, Číňané by to odsoudili. Zároveň by se však v duchu radovali, že image a postavení Spojených států byl zasazen silný úder.
 
Jaká by byla naše reakce, kdyby (nedej bože!) Pákistán udeřil na Indii nebo naopak? Zděšení. Byli bychom smutní, že bylo prolomeno jaderné tabu. A pak bychom se zabývali pomocí obětem a odpovídajícím způsobem změnili naši jadernou doktrínu.
 
Pro Indii a další země světové většiny, včetně jaderných států (Pákistán, Izrael), je použití jaderných zbraní nepřijatelné z morálních i geostrategických důvodů. V případě jejich nasazení a “úspěšného” použití by došlo ke znehodnocení jaderného tabu – představy, že takové zbraně by nikdy neměly být použity a že jejich použití je přímou cestou k jadernému Armagedonu. Nemůžeme počítat s rychlou podporou, i když mnozí obyvatelé “globálního Jihu” mají dobrý pocit z porážky svých bývalých utlačovatelů, kteří rabovali, páchali genocidy a vnucovali cizí kulturu.
 
Vítězové však nakonec nejsou souzeni. A zachráncům se děkuje. Evropská politická kultura si nepamatuje to dobré. Ale zbytek světa si s vděčností pamatuje, jak jsme pomohli Číňanům osvobodit se od brutální japonské okupace a koloniím odhodit koloniální jho. Pokud nás zpočátku nepochopí, bude to pro nás ještě větší pobídka, abychom se polepšili. Přesto je však velká pravděpodobnost, že se nám podaří zvítězit, uklidnit nepřítele bez jakýchkoli extrémních opatření a donutit ho k ústupu. A po několika letech zaujmout pozici za zády Číny, stejně jako je ona nyní za našimi, a podpořit ji v jejím boji se Spojenými státy. Pak se lze tomuto boji vyhnout bez velké války. A zvítězíme společně pro dobro všech, včetně obyvatel západních zemí.
 
A pak Rusko a lidstvo přes všechny trny a traumata půjde do budoucnosti, kterou vidím jasně – multipolární, multikulturní, pestrobarevnou, dávající zemím a národům možnost budovat svůj vlastní a společný osud.
 
Autor je čestným předsedou prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku Ruské federace.
 

Preklad: St. Hroch, 15. 5. 2023

Pridajte Komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Návrat hore