Porážka Ukrajiny a ochota/připravenost EU k válce

Obrázok od WikiImages z Pixabay

20230213 Sergej Pereslegin
Zelenskij zajel do do Bruselu, kde vystoupil, pohovořil s některými eurohlavouny, byl podpořen a dověděl se, že Ukrajina „je součástí velké evropské rodiny“. Přitom jiné následky tato návštěva nepřinesla. Co se v Belgii stalo a jaké zásadní charakteristiky probíhající války nám tato návštěva napovídá?

Obecně vzato se obávám, že v Belgii se nestalo nic . Úvodem podotknu, že všecko co říkáme, vychází z analýzy informací, které jsou a je jasné, že v dnešních podmínkách je na jedné straně vše naprosto transparentní, ale na druhé straně, právě proto ty detaily které umožňují dělat opravdové prognózy vývoje událostí, obě strany pečlivě skrývají. Nicméně, můžeme-li aspoň trochu věřit údajům dostupným v otevřených zdrojích, vypadá situace v polovině února následovně:

1. Stále složitější pro Ukrajinu je situace v regionu Artěmovska a Bachmutu. Navíc poslední možnost udržet Artěmovsk Ukrajina ztratila předevčírem, kdy mohla protiútočit a to rozhodnými silami. Protiútok se sice víceméně konal, ale nevyšel dokonce ani do taktické zóny ruské obrany. Ve skutečnosti jsou v dost těžké situaci a znamená to, že na protiúder už nemají síly. To, co prováděli, byly pokusy sice několika skupinami, ale bez ohledu na to, že Ukrajina má mít skoro ideální údaje americké rozvědky, probíhal útok v nešťastně vybraném místě, nešťastně vybraným směrem, čtyřikrát opakovali stejný útok bez velkého výsledku. Z toho lze vyvodit závěr, že bojeschopnost ukrajinských vojsk je pro vážně míněnou ofenzívu nedostatečná. Mohli bychom říci, že tak to právě chtěli předvést, ale ten protiútok velmi potřebovali, s ohledem na složitou situaci se stále se horšícím zásobováním. Sama posádka se nachází pod tlakem ze tří stran, nepočítáme-li vzduch, a to je ten případ, kdy plány musí jít stranou, protože je nutné poskytnout vojskům pomoc. Dle všeho soudě, už Ukrajina toho schopna není. Z toho dělám závěr, že jarní ukrajinská ofenzíva nebude, a to ani před ani po obdržení tanků z NATO. A podle mého, k takovému závěru docházejí i izraelští, turečtí, britští i američtí vojenští experti. Kteří navíc začínají publikovat k Ukrajině velmi kritické připomínky ke ztrátám techniky i živé síly ukrajinské strany.

2. Pokud není připravena Ukrajina k vážné protiofenzívě na jaře, musí se spoléhat na mnohé, co se nyní má stát. A to mnohé se opírá o pomoc NATO – proto ta cesta Zelenského do Bruselu. Nyní on, víc než o dodávkách techniky, hovořil o nedostatku munice – ne, že by ji neměli (to by u Bachmutu už skončili), ale nemají zásoby dostatečné, buď pro vlastní ofenzívu (pokud s ní Ukrajina ještě kalkuluje), nebo pro odražení příští závažné ofenzívy Rusů. Protože, jak jsem už říkal, obě strany vědí, že dvě bitvy úrovně bachmutské vést – přinejmenším Ukrajina – schopna není. No, uvidíme…

3. Zajímavé ale je, že právě teď začala denní i noční intenzívní práce letectva a raket proti přednímu kraji, blízkým týlům a proti objektům v týlu, i hlubokém týlu protivníka. Z toho lze vyvodit, že u nás je s municí vše v pořádku, šetřit s ní nemíníme – a vůbec, čekejte naši novou ofenzívu … čekejte, čekejte, čekejte… Znovu zdůrazňuji, že ukrajinská obrana není rozhozena, že je schopna bojovat a její vojska vůbec nejsou ochotna zahazovat zbraně a vzdávat se. Pravda je ale i to, že Ukrajina stále méně projevuje nějakou aktivitu a uchyluje se k pozici čistého udržení frontové linie. Tím se mohou zabývat dost dlouho, ale přetížená frontová linie se dříve či později musí zhroutit. Kdy k tomu dojde, není otázkou fyzické změny poměru sil, ale otázka psychologické změny pocitu z války. Bojový duch Ukrajinců je a zůstává vysoký, ale čím dál tím méně jsou vidět šance na zásadní změnu situace na frontě – což bezesporu bylo základem podzimních ukrajinských úspěchů. Teď se Rusko chopilo iniciativy, pokračuje v tlaku, Ukrajina ho zdržuje, a obecně se nic jiného dít nemůže.

Takže, buď něčí významná pomoc (a tou nejsou bojovníci ani žoldnéři, ale jen a pouze divize pravidelné armád členských zemí NATO. Pak to dá Ukrajincům naději, že se udrží. Pokud to nedostanou, tak se s VSU stane to, co se stalo s velkolepou německou armádou v roce 1918, která, v určitém momentě, prostě přestala bojovat. Oni(Ukrajinci) by se sice mohli ještě 1-2 roky bránit, ale lidé v týlu by začali umírat hladem a na konečný výsledek války by to nemělo naprosto žádný vliv. Vrátím-li se do onoho roku 1918, tak mezi skvělými ofenzívami Němců k počátku podzimu a jejich odevzdaným ústupem v září a říjnu t.r. uběhlo velmi málo času. Vítězící armáda se změnila v tupě a ponuře ustupující a vzdávající jednu pozici po druhé. Nedošly jí ani zbraně, ani munice, ani vojáci – ale přešla jí chuť bojovat. Proto Zelenskij vyvíjí tak velké úsilí, aby bojechtivost jeho vojáků neskončila.

Co dělá Evropa?

V Evropě je situace zajímavá. Stále více Ukrajinu odepisuje. Ukrajina udělala svoji práci – předvedla nezbytnost války Evropy proti Rusku, poskytla záminku pro válku a způsob jejího vedení. Na otázku, zda je Evropa na tuto válku připravena, dát jednoznačnou odpověď neumím. Evropa není ochotna válčit a přitom chápe, že v podmínkách krize, kterou oni považují za systémovou a já za fázovou, žádnou jinou možnost nemají. Buď budou bojovat, nebo ztratí to, co mají – bez války. Zda jim stačí síly na zahájení války, je velmi pochybné. Nejpravděpodobněji stačí Polsku, ale pokud jde o Německo, nejsem si jist. Přitom je třeba mít na zřeteli, že množství zbraní předaných Ukrajině je velmi velké a výsledek – poziční válka a nic víc Na to Evropa jistě připravena není. Takže Evropa bude muset bojovat, ale nechce se jí do toho.

A tak vysvětluje Ukrajině, že ta je určitě součástí Evropy, že brání evropské pozice, že za ni bude Evropa bojovat jako za vlastní … A to je, podle mého, spíš základem k ukončení vážně míněné pomoci. Především nejsou možnosti, a pak už není zrovna velké přání. Evropa se fakticky ptá sama sebe: – „je skutečně tuto válku nutné vést ze současně zaujatých ukrajinských pozic? Pokud se lze válce vyhnout – není Ukrajina odpovídající cenou za to, že se jí vyhneme?

Přitom nejen Polsko, ale i některé další země určitě zvažují budoucí osud Ukrajiny – a to určitě nikoli v hranicích roku 1991. Tady narážíme na další velký problém, který jsem včera korespondoval s kolegou Šilovem, který je velkým odborníkem na Krymskou válku. On upozornil na to, že Rusko Krymskou válku prohrálo, spojenci vyhráli, a přitom se zcela jasně vytvořila následující situace: – Pro Británii svobodný rozvoj dokonce na dva úplné civilizační takty – přinejmenším na 50 let se stala impériem, nad nímž slunce nezapadalo, které v lidské paměti zůstane stejně, jako zůstal Řím. V tomto smyslu pro Anglii vše skončilo dobře. Itálie ve válce netratila ani nezískala. Nebudeme hovořit o složitém osudu Francie, kterou nikdo nenutil poté prohrát francouzsko-pruskou válku.

Více mě zajímá Turecko, které bylo na straně vítězné koalice, ale přitom nezaznamenalo žádné skutečné vítězství, ale naopak utrpělo řadu vážných porážek. V důsledku toho Turci, jakkoli byli vítěznou zemí, ztratili podle výsledků války nejen civilizační prioritu, ale i civilizační samostatnost, a na následující dva rozvojové cykly (až do vítězství „mladoturků“), ztratili prakticky historickou subjektivitu. Turecko tedy přestalo být částí světové politiky a světové historie. Tak „veselý“ výsledek válečného vítězství Turci zaznamenali.

Kolega Šilov to doporučuje chápat jako jistý teorém*) – kdy během koaliční války slábnoucí strana prohrála všechny svoje lokální bitvy, takže je zemí poraženou, třebaže na straně vítězné koalice, a ztrácí civilizační samostatnost. Ztrácí subjektivitu a přestává být součástí politiky a historie. Zajímavé je na tom to, že země ve válce poražená, která se včas vzdá, si paradoxně může civilizační prioritu zachovat.

Já, v souvislosti s tím, skutečně docházím k závěru, že pro Ukrajinu není výhodné vítězství Evropy na Ruskem, protože v takové situaci by určitě ztratila civilizační prioritu a vypadla z historie.
Pro Ukrajinu je stejně nevýhodné vítězství Ruska.
Ona potřebovala včas směnit svou účast ve válce za zachování pozice subjektu v politice i historii. Obávám se, že na to je už pozdě a nejspíš to už chápou i všichni účastníci konfliktu.
*) Teorém – dokázané, pravdivé a platné tvrzení.
 

Preklad: St. Hroch, 17. 2. 2023

Zdroje:

portrét St. Hroch

Pridajte Komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Návrat hore