Očekávání nové provokace SBU*)

… „tribunál“ pro Rusko, tanky pro Kyjev, štvanice na UPC^**)
Rostislav Iščenko^***)        17.01.2023
 
„Tribunál“
Co říkáte informaci ruského MO o chystané provokaci SBU – vyhozením do vzduchu sila u Charkova, atd?
To, že Ukrajina chystala, chystá a chystat bude nové provokace s lidskými oběťmi a explozemi skladů obilí, a čímkoli dalším proto, aby upoutala na sebe pozornost Západu a dostat z něj, a dokonce i zvýšit vojenskou technickou a finanční pomoc, je naprosto zřejmé. Protože právě tak se Ukrajina (UA) dosud chovala, a protože se její situace jen zhoršuje, jen zvyšuje tlak a takové akce bude organizovat i dále.
 
To nemohou rozehrát jinou kartu, anebo nahmatali v mezinárodním společenství citlivé místo?
Především, proč by vymýšleli něco nového, pokud je fungující staré? Za druhé – oni se neomezují jen na potravinovou nedostatečnost, ale stále mluví o humanitární krizi, že Rusko (RU) ponechává v zimě UA bez tepla, navíc doporučili občanům vyjet do zahraničí a nezůstávat v zimě doma v období, jak oni říkají, nastávající katastrofy. Ale obilné téma nadále zdůrazňují, protože Evropa svého času bojovala o dodání už nakontrahovaného levného obilí, což bylo pro Evropu výhodné, protože v té době vyletěly ceny násobně a někdy až řádově vzhůru, ale nakoupeno bylo za staré, nízké ceny (v některých případech téměř nulové – pozn.překl.)
 
V souvislosti s předvídanou provokací SBU – předběžné varování před ní funguje?
Jistěže sice ne absolutně, nicméně často funguje – přinejmenším snižuje mediální efekt, takže k ní ani nemusí dojít. My například víme, že Západ dodává nové partie vojenské techniky, že rozhodl o dodávce těžkých útočných zbraní, a víme, že blížící se summit NATO mediálně nic nepřinese – všecka opatření už byla projednána a přijata a nová rozhodnutí přijata nebudou, protože dosud nejsou projednána uvnitř odpovídajících zemí. Dokud nebude odehráno toto kolo s tanky, atd, k novému nedojde. Takže ukrajinská provokace, ať v Charkově, či jinde, vyvolává otázku, zda je skutečně nutné vynášet takovou kartu, jestliže politicky nic nového nepřinese? Témat k zaplnění informačního prostoru mají v zásobě dost. Nicméně, za každou provokací stojí konkrétní lidé, takže se může stát, že sice nebude vedena zájmem Kyjeva, ale třeba jen zájmem některých osob.
 
Tanky:
Nyní k dodávkám těžkých zbraní – nakolik může sehrát osobní interes premiéra Sunaka?
V Británii je premiér velmi vlivným politikem a závisí na něm mnohá důležitá rozhodnutí. Nicméně, britská vláda nejenže se zodpovídá parlamentu, ale zodpovídá se mu nonstop, a opozice vytrvale pracuje na podkopání její pozice. Takže už třetí premiér za tutéž stranu v krátké době není náhodou. Nicméně politika Británie zůstává stejná a jsem přesvědčen, že pokud jde o zahraniční politiku, speciálně vůči UA, nezměnila by se ani za labouristů. Dokud Británie nebude nucena uznat porážku – přizná ji jen spolu s USA, změnu přístupu čekat nelze. Taková je kolektivní pozice přinejmenším britského establishmentu, a ta je po desetiletí vtloukána do hlav voličů. Jistěže je to i osobní pozice R. Sunaka, která je v plné shodě s establishmentem.
 
Nakolik si může dnešní britská vláda dovolit takovou pomoc?
V Británii mají historicky velmi bohaté zkušenosti s překonáváním hospodářských krizí spojených s politickou konfrontací. A Británie vždy stiskla zuby a pracovala pro vojenské a politické vítězství, vycházeje z toho, že vítěz bere vše. Vycházeli vždy z principu, že ať je nám těžko rok, pět i deset, ale po vítězství si všechny ty ztráty nahradíme při dělení trofeje – dosud jim to vcelku vycházelo. Oni přece i Bonaparta strpěli 15 let, Hitlera 10 …
 
Při vší úctě ale v obou uvedených příkladech přece působila třetí síla.
Naprosto správně, ale oni i dnes spoléhají na třetí sílu –  nepředpokládají, že by oni porazili Rusko, ale že ho porazí USA s celým kolektivním Západem. Jistěže Napoleon byl pro Británii cizí, ale projekt Hitlera byl od počátku zamýšlen jako sjednocení celé Evropy, včetně Británie – proti SSSR.
 
Jak vidíte to, co na Ukrajině nazývají „Summit míru“ – co to má být?
Známe pozici ukrajinského vedení a nemáme důvod se domnívat, že se změní. Takže můžeme předpokládáte, základní teze budou spočívat v následujícím:
·       Ukrajina se velmi snaží o mír;
·       Vzhledem k pozici RU míru dosáhnout nemůže;
·       Proto bude nutné posilování politického tlaku Západu na RU;
·       Bude nezbytné UA vojensky maximálně podpořit.
 
Poslední teze bude hlavní, protože ji UA zdůrazňuje stále a tato teze je podporována i USA, které také tvrdí, že chtějí mír – nicméně podmínky vycházejí pouze z představ USA a UA, s nimiž RU nesouhlasí a proto je třeba ho donutit. Takže na takovéto akci bude tato pozice hlavní. Protože je to UA, kdo za USA tahá kaštany z ohně. 
 
V souvislosti s děním na Ukrajině se stále častěji objevuje slovo „tribunál“ – o co jde a k čemu to může vést?
Především – pokud se řeč stočí na další tribunál, hovoří se o něm z dvou stran, a ne prvním rokem. My rovněž prohlašujeme, že perspektivně hodláme volat zločince k odpovědnosti. Především to dokládá nesmiřitelnost pozice stran, protože k odsouzení svých politických oponentů, je nutno prostě zvítězit – třeba i na body. Protože ale žijeme v jaderné době a jde o konfrontaci dvou jaderných mocností, chápeme, že pokud vyhlašujeme, že hrozba smrti RU povede ke strategické jaderné odvetě, vycházejí USA při požadavku na tribunál, ze tří pozic:
 
·       Tradiční – svolávání tribunálů k Srbsku, Libyi, atd je jedním z nástrojů politické moci;
·       Informační – potřeba neustále nabuzovat společnost, aby získali podporu pro svoje konání;
·     Technická – v dnešním světě mnohé bylo (dokud existovalo mezinárodní právo) napojeno na mezinárodní organizace – z hlediska legitimity – takže samo ustavení tribunálu jakoby legitimovalo nějakou kauzu.
 
Američtí politici ve skutečnosti velmi dobře rozumí, že rozdrtit RU mohou jen v případě jeho exploze zevnitř – a tímto směrem pracují a zatím se jim to příliš nedaří. Současně chápou, že pokud by šlo jen o vítězství na válečném poli, tak tribunál nemůže fyzicky existovat, protože i kdyby RU nevyhrálo, těžko by oni mohli slavit nějaké vítězství. Je to ten případ, kdy by RU musela odsoudit sama sebe (po převratu).
Na druhé straně ale USA nejsou formálně s RU ve válečném stavu – jen dodávají našemu nepříteli zbraně a peníze – protože je to pro ně výhodné. Podobně se chovali i v 1. a 2. světové válce – je jim to zkrátka vlastní.
 
Ale UA rozdrtit na prášek a pak soudit její politiky, možné je. Přičemž tento soud bude i soudem nad kolektivním Západem … my ale víme, že všechny je na lavici obžalovaných neposadíme, protože bychom museli zvítězit v jaderném konfliktu – což se zatím nikomu nepodařilo – no, on to ani zatím nikdo nezkoušel a já doufám, že ani zkoušet nebude.
 
Takže posadit ukrajinské politiky na lavici můžeme, a oni budou vypovídat a vydávat svědectví o tom,  kdo je sponzoroval, kolik, s kým se domlouvali, atd. A pokud fyzicky onen Západ soudit nebudeme moci, tak v morálním smyslu zcela jistě. Po porážce UA se vnitropolitická situace výrazně změní a informační přístup k západním platformám se pro nás zlepší, protože tam bude nutné vysvětlovat svému obyvatelstvo, jak se to tak mohlo stát – jestliže jim stále slibovali, že RU co nevidět rozdrtí a pak bude všem dobře. Ale oni to přetrpěli a dopadlo to špatně. Takže přijdou noví politici, kteří budou sázet na obvinění předchůdců a budou potřebovat argumenty, které budou k dispozici právě u onoho soudu. A pokud, řekněme, Biden stihne zemřít dřív, tak mnozí členové jeho týmu mohou stanout před vnitřní americkou justicí (korupce, zneužití postavení, zrada, atd.).
 
Z turecké strany zaznělo, že mírové řešení na Ukrajině má být výsledkem jakési dohody mezi Ru a Západem, která bude respektovat požadavky RU. Blíží se její reálnost?
Především – pozice Západu vychází z toho, že do fyzického rozdrcení UA žádná jednání být nemohou. Dál se ta pozice větví:
·      Někteří předpokládají, že pokud bude UA poražena, pak bude třeba skončit a jít na ústupky Rusku;
·      Jiní mají za to, že bude třeba hledat novou UA (už se pokouší do fronty postavit Polsko, Rumunsko, Finsko, atd), aby měl kdo dál svazovat RU ruce.
 
Otázka ale spočívá v tom, zda skutečně dokáží UA donutit – protože i přes veškerou sílu a podporu USA, rozhodnutí vědomě přijímali ukrajinští politici ne proto, že chtěli udělat dobře USA, ale proto, že měli za to, že tak vyhrají oni osobně jako politici. A dál vzniká otázka: – a polští politici se také rozhodnou vyhrát osobně, nebo je přece jen bude zajímat osud Polska?
A podobně ve kterékoli další zemi.
A přesvědčení o tom, že se podaří poštvat další země do války s RU, zvláště podle výsledků ukrajinské katastrofy, – takové přesvědčení ve mně nehnízdí. Oni se samozřejmě budou snažit, ale stopro garance úspěchu tu není.
 
Proto, v této etapě, vycházíme zatím z toho, že ukrajinská geopolitická katastrofa bude současně znamenat cestu ke kompromisnímu míru. Jakkoli se nám chce potrestat dobyvatele a donutit USA kapitulovat, je to možné jedině v důsledku vítězství v jaderné válce. A tam není známo, co bude lepší – zda zahynout hned, nebo pak žít v podmínkách postjaderného světa. Takže dřív nebo později dojde na velkou dohodu – což jsme říkali už dávno, kdy jsme doporučovali nepouštět se do konfliktu a respektovat zájmy jeden druhého a někde se dohodnout.
No, a dál je to jako s Napoleonem. Jemu také po vyhnání z RU navrhovali mír za podmínky, že francouzská vojska vyčistí Vévodství varšavské – a on odmítl. Pak mu znovu navrhli mír a znovu v roce 1814 (se zachováním Francie v jejích hranicích z roku 1796 – dobré hranice) a zachovat mu pozici Imperátora, ale on odmítl. Tak jak odmítal, se podmínky pro něj zhoršovaly, protože spojenci zaujímali nové pozice.
 
Tak je to i nyní. Podle toho, jak Rusko zaujímá nové pozice, podmínky stupňuje. Jestliže v letech 2004, 7, 8, Rusko nabízelo dohodu na podmínkách, že uznáváme dominanci USA, dolaru, atd., ale za podmínky přiznání nedotknutelnosti naší bezpečnostní sféry. Po několika desetiletích stálých podvodů, klamů a agresí Západu, ale i malých našich vítězstvích nad ním, se naše podmínky rovněž měnily. Teď už hovoříme o polycentrickém světě jako garanci toho, že Západ nebude jednat postaru. Jak budou sílit naše pozice, i naše podmínky budou tvrdší vůči Západu. Dnes dopředu říkáme, že 6 někdejších ukrajinských subjektů je už subjekty RF – to je mimo diskusi. O všem ostatním lze jednat. Pokud budou připraveni za těchto podmínek sednout za jednací stůl, pak můžeme jednat dokonce i s UA.
 
Vycházíme z toho, že dřív nebo později se Západ vyčerpá (zatím se vyčerpává rychleji). Nebudu podléhat euforii, protože situace ve světě se stále mění – ne vždy k našemu dobru – nicméně tendence a dynamika hraje v náš prospěch a my vidíme světlo na konci tunelu, tedy naše vítězství.
 
Štvanice proti UPC:
Velmi nepříznivě se vyvíjí situace Ukrajinské Pravoslavné Církve (UPC), jako jediné kanonické církvi na UA. Znamená to, skutečně zcela nekompromisní přístup Západu, dokonce i v otázkách náboženského přesvědčení?
Je prostá věc, kterou nechtěli pochopit hierarchové UPC, kteří se domnívali, že se dohodnou s ukrajinskou vládou, k níž byli loajální. Pro Západ jako celek je Pravoslaví příznakem ruskosti, tedy ruského světa. A proto ho ničí. Proto například i Bartoloměje tlačí do Unie s katolicizmem. A oni tam, zatlačí nejen Konstantinopolský patriarchát, ale i řecké, rumunské a bulharské Pravoslaví uniatizovat a poté katolizovat. A to ne proto, aby existoval silný katolicizmus, ale protože mají za to, že katolickou církev už kontrolují, a z jejich hlediska už není církví, ale oddělením Státního departamentu.
Jistěže se čas od času objevují odbojní papežové, ale ty umí umírnit, a koho neumírní, ten předčasně odchází na onen svět. Pro ně je to způsob jak posílit kontrolu nad církvemi jako organizacemi sdružujícími obrovské množství lidí, a nehledí na církev jako na duchovní organizaci a jakýsi svorník, ale jako na megakorporaci kontrolující rozum a srdce lidí podstatně lépe, než to dělají masmédia.
 
Ukrajinská (tedy americká) propaganda stále troubí, že UPC jsou moskevští popi. Ti jsou ale stejně moskevští jak „promoskevští“ jsou ukrajinští politici. Jim ale ani tak loajální církev  nevyhovuje, protože tamní pravoslavní věří v Boha, zatímco Američané nevěří a říkají jim, že oni jim budou předávat informace, které mají šířit – v opačném případě je zničí. Proto bude UPC postupně zničena v jakékoli podobě.
 
^{*)           SBU – ukrajinská tajná policie
**)         UPC – Ukrajinská pravoslavná církev
***)       Rostislav Iščenko (1965) – bývalý ukrajinský diplomat,publicista – krátce po majdanu přesídlil do Moskvy; nyní je ředitelem   ústavu systémových analýz a prognóz}