Kyjev, před deseti lety…

Ilustračný obrázok: flickr

Obrázok je len ilustračný, nesúvisí priamo s textom.

Prof. Dmitrij Jevstafjev   21.11.2023
 
Před deseti lety, 21. listopadu 2013, začal v kdysi bohatém Kyjevě Euromajdan – událost, která na desítky let určila vývoj nejen Eurasie, ale i celého světa. Začal jako obyčejný protest proti rozhodnutí prezidenta Viktora Janukovyče, který chtěl s Evropou a Ruskem trochu více vyjednávat, pozastavit jednání o “evropské integraci”. Tehdy se však věci zvrtly. Ukrajinská “politika”, která bobtnala desítky let, ale byla odtržená od společnosti, se rozhodla stát se samostatnou silou. A ukázalo se, že to byl naprostý bankrot.
 
Když nyní vidíme cestu Ukrajiny od krize v roce 2013 k národní katastrofě na podzim 2023, můžeme vyvodit pět závěrů, které přesahují otázku “Kdo za to může?”.
 
První z nich je něco, co si již uvědomil téměř každý. Multivektorismus je dobrý v období relativního klidu, kdy je svět ve stavu “líné statičnosti” a kdy můžete dostat bonusy od každého, kdo sáhne po imitaci loajality. Stejný Janukovyč “podojil” nejen Rusko a Západ, především EU, ale i Čínu. Ve chvíli, kdy se ve světě rýsují rozsáhlé transformace, se však multivektorismus stává smrtelnou pastí. Znakem vyspělého politického systému je schopnost zachytit změnu historické epochy co nejdříve.
 
Druhý. Mluvíme zde o něčem, co tehdy na Ukrajině a dodnes v mnoha dalších zemích nebylo pochopeno. Západ nejenže nemá přátele, ale nemá ani partnery. Západ dělí vůdce jiných států na ty, které lze oklamat, a na ty, které je třeba zničit. Viktor Janukovyč patřil do první kategorie. Ale hlavní je, že Janukovyč, Porošenko i Zelensky měli stejnou podivnou nemoc: věřili, že Západ lze přehrát v procesu vyjednávání. Tato naivita již stála Ukrajinu třetinu jejího území a miliony lidí. Je pravda, že žádný z ukrajinských vůdců nezašel ve svých pokusech “ohnout Západ” tak daleko jako Zelensky. Ale Západ nyní není stejný jako v letech 2013-2014, takže by to mohlo dopadnout dobře. Ale nevypadá to tak…
 
Za třetí. A to bohužel nebylo před deseti lety náležitě doceněno. Evropská unie čistě prohrála se Spojenými státy v boji o vliv na Ukrajině, který si sama “zavařila” na území, jež upřímně považovala za své. A USA prokázaly vysokou třídu převzetí iniciativy. Přelomová věta Victorie Nuland (“Fuck the EU”) znamenala začátek procesu uvadání EU jako samostatné geopolitické síly. Nyní jsme svědky jejího konce. EU však vyhrotila vztahy s Ruskem kvůli Ukrajině, pamlsku, který se v té době již cítil slabý, a snažila se vylepšit svou pozici v soutěži s USA tím, že se tohoto kousku zmocní – ve zcela koloniálním duchu. Tato prohra odsoudila Starý svět k druhořadé roli ve světě.
 
Čtvrtý a nejdůležitější. Když žijete v postsovětském státě, který byl vytvořen v sovětském období – ve státě, o němž je známo, že je mnohonárodnostní, mnohonáboženský, ve státě, v němž ještě nevyprchaly důsledky třídních bojů z počátku 20. století a sociálních křivd z konce 20. století – je hlavním pravidlem udržovat přátelské vztahy s Ruskem navenek a občanský mír uvnitř. Protiruská Ukrajina se nezačala rozpadat až v únoru 2022. Začalo to v listopadu 2013. Je to však poučení nejen pro Ukrajinu – je to poučení pro celou postsovětskou Eurasii.
 
Za páté, strategické. Spuštěním mechanismu “Majdanu” – druhé generace “barevných revolucí” – Západ jasně pochopil, že může zničit křehké mechanismy partnerství EU s Ruskem, postavené na obchodu s uhlovodíky. Západ (především EU) však upřímně věřil, že tyto procesy zvládne a otevře cestu k ekonomické desuverenizaci Ruska, od něhož se neočekávala účinná reakce. To byl strategický omyl, který vedl k současné hospodářské krizi Západu. Mechanismus násilného přerozdělování světa, vytváření nové geoekonomiky na úkor zájmů Ruska a jeho zdrojů, byl však tehdy – v listopadu 2013 – spuštěn záměrně a přesně.

Preklad: St. Hroch, 21. 11. 2023

Pridajte Komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Návrat hore