Obrázok – wikipédia (Viktor Vasnecov)
Pohádka je lež, ale je v ní náznak…
Změny, na jejichž prahu se dnes naše společnost nachází, se mohou ukázat jako revoluční. Základní otázkou každé revoluce je otázka moci. Ale tato otázka byla vyřešena dávno před námi, na úsvitu lidské civilizace: – v čích rukou jsou peníze, v těch rukou je moc!
Nejcennějším zdrojem je čas, který nelze hromadit. Co však nelze akumulovat, lze kapitalizovat.
Existuje jen jeden způsob, jak zhodnocovat čas – na úkor času ostatních členů společnosti. Z toho vyplývá, že ten, kdo dokáže nejefektivněji zhodnocovat čas, bude vždy na samém vrcholu výkonové vertikály. A tato metoda, která neztratila svůj význam ani v současnosti, byla vynalezena před třemi tisíci lety…
Svět peněz se zrodil ze světa zboží současně s ražbou panovníka na hmotném nosiči, jehož nominální hodnota je stanovena nad jeho přirozený obsah. A průkopníkem, který zavedl peněžní[UsW1] insignii jako monopol na výrobu peněz jako nástroj výběru berní, nepodléhající akumulaci jednotlivci, byl biblický král Šalamoun, který definoval nominál jako 25 %.
Aby se zajistilo, že daňové mince nebudou moci být hromaděny soukromými osobami, byl jejich oběh v rámci jurisdikce omezen na daňové období, po jehož uplynutí ztrácely svou nominální hodnotu, zůstávala pouze jejich naturální složka a nemohly být nadále používány jako zákonné platidlo a musely být znovu vyraženy s jiným vyobrazením na rubu.
Dané uspořádání peněžního oběhu se velmi rychle rozšířilo na všechny еkumeny a existovalo až do objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem a v Číně prakticky až do poloviny 18. století.
Peníze jsou tedy derivátem moci a stejně jako póly magnetu jsou moc a peníze neoddělitelné.
“Věčný fenik” a buržoazní revoluce
Historie nezná subjunktiv: co kdyby? Po objevení Nového světa a začátku “záplavy” zlata a stříbra z amerického kontinentu do Starého světa však dochází k cenové revoluci – drastickému snížení komoditní hodnoty zlatých a stříbrných mincí, které lidstvo v předchozích staletích ještě nezažilo. A to si nenechali ujít….
Skupina zainteresovaných osob, která měla “dobré úmysly” a jejímž cílem bylo potlačit inflaci, navrhla vydání takzvaného “věčného feniku” – mince nepodléhající pravidelné obnově – a vznikla možnost soukromého hromadění mincí.
Začíná reformace. Staré náboženské paradigma “snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Království Božího” je nahrazováno jiným – “jsi-li bohatý, znamená to, že Bůh je ti nakloněn”.
V důsledku této proměny měnového systému se lidstvo ocitlo na prahu nové stránky svých dějin – éry koloniálních válek a počáteční akumulace kapitálu.
Lze si představit tempo počáteční akumulace, že již ve druhé polovině 16. století se ve španělském protektorátu, Nizozemí, odehrála první buržoazní revoluce, hlavní a před zraky veřejnosti skrytá, jejímž cílem byla privatizace mincovních insignií okruhu zainteresovaných osob.
Akumulace kapitálu však vyžaduje útočiště klidné a bezpečně chráněné před vnikem zvenčí a následná buržoazní revoluce za přímé finanční účasti nizozemských bankéřů se odehrává v polovině 17. století na břehu mlhavého Albionu. Anglie se na více než dvě stě padesát let, až do první světové války, stala hlavní výspou “finanční internacionály”, jejíž hlavní zbraní k získání světové nadvlády byly úroky z půjček.
Záložní letiště
Na konci devatenáctého století je územní rozdělení světa z velké části dokončeno. A mocnosti, které získaly koloniální koláč, se bez radikální revize zavedených sfér vlivu ocitly v situaci omezeného dalšího hospodářského růstu.
Vzhledem k rostoucí vojenské síle potenciálního protivníka Německa i jeho spojenců již šířka Lamanšského průlivu oddělující Británii od pevniny není dostatečnou zárukou bezpečnosti aktiv “finanční internacionály”. Za těchto okolností je mu sezení na sudu střelného prachu nepříjemné a přijme jediné správné rozhodnutí: zřídit záložní letiště v bezpečné vzdálenosti od potenciálního místa konfliktu, ale nyní na druhé straně Atlantiku.
V prosinci 1913 Kongres USA po pečlivých přípravách kruhu zainteresovaných stran konečně přijímá “zákon o federálních rezervách”, podle kterého Federální rezervní systém (FRS), založený soukromými osobami, zahrnuje dvanáct federálních rezervních bank.
Je třeba poznamenat, že když na počátku dvacátého století vznikl Federální rezervní systém v očekávání velké evropské šarvátky, nebylo třeba vymýšlet nic nového. Historicky je na samém vrcholu mocenské pyramidy vždy ten, kdo má v rukou mincovní insignie – výhradní právo vyrábět peníze na podřízeném území.
Nakonec, podle výsledků dvou světových válek, kdy byla další část lidstva obětována na oltář zlatého telete, byl hlavní úkol “Finanční internacionály” o navrácení “zlata předků” do jeho historické vlasti bohatě splněn, díky čemuž se produkce tiskařského stroje FEDu stala hlavní rezervní měnou.
V ekonomice úrokových sazeb však existuje nepřekonatelný rozpor v rámci systému finančních a úvěrových vztahů, který se vytvořil během posledních pěti set let – stromy nerostou do nebe! A aby si “finanční internacionála” v osobě USA udržela nezajištěné produkty Federálního rezervního systému jako hlavní rezervní měnu, nezbývá jí nic jiného než provádět politiku rozpoutávání lokálních vojenských konfliktů v nejcitlivějších částech zeměkoule pro své hlavní konkurenty.
A co se s tím dá vzhledem k našim současným možnostem dělat? Jediné – nabídnout světu nejatraktivnější model socioekonomického rozvoje!
Měnový a finanční systém
V současné situaci, kdy fyzický nosič, na němž je měna založena, nemá žádnou hodnotu, existuje jediný způsob, jak účinně kontrolovat oběh měny, a to omezit dobu oběhu bankovek.
V takovém systému peněžního oběhu je akumulace peněz fyzickými a právnickými osobami možná pouze v bezhotovostní formě, díky čemuž:
· výplata úroků z úsporných vkladů ztrácí svou racionalitu;
· poskytování úvěrů fyzickým a právnickým osobám bankou se stává bezúročným;
· banka bude získávat prostředky na financování své činnosti výhradně za cenu běžného provozu a obsluhy úvěrů, která bude s rozvojem digitálních technologií neustále klesat;
· emise peněz bude s růstem HDP i nadále aktuální a jako čistý zisk bankovního sektoru bude investován do ekonomiky na základě aktuálních potřeb.
Navrhovaný systém je základním nositelem solidární ekonomiky, v níž se zadržovaná poptávka jedněch stává bezúročným úvěrovým zdrojem pro druhé. Konkrétně:
Dokud spotřebitel nemá našetřenou polovinu částky na auto, byt, dům nebo jiné drahé zboží dlouhodobé spotřeby, jsou jeho peníze bezúročně využívány těmi, kteří již tuto polovinu našetřili. A následně, když už má naspořenou potřebnou částku, používá bezúročně i peníze těch, kteří ještě naspořeno nemají.
Anglosaská “Kostějova jehla”
Střední třída ve většině západních zemí se v současné době nachází ve stavu dluhového otroctví, z něhož se v rámci úrokové ekonomiky nemůže dostat. A tuto Achillovu patu společenských vztahů na Západě je třeba prorazit!
Náklady na veškeré zboží a služby pro konečného spotřebitele jsou v úrokovém hospodářství v průměru stoprocentně nadhodnocené. A důsledkem zásadního odmítnutí alespoň jednoho z geopolitických hráčů bude obrovská konkurenční výhoda vůči ostatním.
Pokud se v Rusku objeví politický subjekt, který bude mít potenciál založit Koncepční banku, emitující koncepční rubl, nezatížený úvěrovým úrokem, zvedne se vlna, která se změní v tsunami a pohltí celou “finanční internacionálu”.
Hlavním výsledkem přechodu k novému systému bude obnovení národní suverenity a vyrovnání korupční složky ve všech sférách naší životní činnosti. To zase obnoví práci sociálních výtahů a uplatní obrovský tvůrčí potenciál našich lidí.
P.S.: A jak si zde nevzpomenout na závěrečnou epizodu Puškinovy pohádky “Ruslan a Ludmila”, kdy Ruslan (“Rusland” – ruská země) uřízne všemocnému Černomorovi dlouhý plnovous, který symbolizuje finanční systém vytvořený pány peněz. Poté se z něj vyklube bezmocný trpaslík. Básníkovo pero vskutku vedla sama Prozřetelnost!
*) Kostěj (rusky Коще́й Koščej) je mytická bytost z ruského folklóru, především pohádek, jejíž jméno je tradičně doplňováno přízviskem Nesmrtelný. Je typickým protivníkem pohádkového hrdiny, do příběhu vstupuje často jako únosce jeho nevěsty, případně matky. Nesmrtelnost Kostěje spočívá v oddělení duše, která nese životní sílu, od těla. Ta je složitě skryta, například v truhlici pod dubem, ve které je zajíc a v tom postupně kachna, vejce a nakonec Kostějova smrt. Kostěj se objevuje i v baletní suitě Igora Fjodoroviče Stravinského, baletní suita Pták Ohnivák, nebo v opeře Rimského-Korsakova Kostěj Nesmrtelný (1902).
„Jehla“ – zde příměr jehla s drogou – jako vyjádření závislosti
Preklad: St. Hroch, 9. 11. 2022