Konec neutrality, která se nekonala

Obrázok od Chickenonline z Pixabay

Prof. Dmitrij Jevstafjev 
 
Finsko dnes (4. 4. 2023) vstupuje do NATO. Tato událost je samozřejmě smutná, ale bohužel zcela logická. A uznání této logiky je to hlavní, co by měli ruští experti a politici udělat. Vzít ji na vědomí a vyvodit z ní závěry.
 
Pro Finsko je cesta do NATO logickým pokračováním celé jeho zahraniční politiky od poloviny devadesátých let, kdy vážně věřilo, že “ruský medvěd” se už nezvedne. A když finský velvyslanec v Estonsku Vesa Vasara říká, že jeho země po vstupu do EU v roce 1995 už není neutrální, tak sotva lže.
 
Myšlenka rozvíjet vztahy s Ruskem jako dva zodpovědné suverénní státy v Helsinkách neexistovala. Možná proto, že Finsko nikdy suverénním státem nebylo: nejprve bylo provincií Švédska, pak autonomní provincií Ruského impéria, pak fašistickým “předvojem” Anglie a Francie proti SSSR, pak spojencem Hitlera, pak si udrželo nezávislost jen díky dobré vůli Stalina a následné “finlandizaci”. Bylo v dějinách této země mnoho období odpovědné suverenity?
 
Jinou věcí je, že Finsko, které není formálně přidruženo k NATO a není zahrnuto do “perimetru nepřátelství” vůči Rusku, mohlo dlouho sedět na dvou židlích jako Erdoganovo Turecko a dostávat bonusy od NATO, Ruska a dalších zemí, které mají zájem na jeho neutrálním statusu. Například od Číny, pro kterou se šířka rozchodu finských železnic v souvislosti s konfliktem kolem Ukrajiny stala atraktivním faktorem. Setrvačnost politické rusofobie však převážila nad všemi racionálními úvahami: Finové příliš věřili v to, že Rusko se v určitém okamžiku bezprostředně zhroutí, a pak už bylo pozdě ustupovat.
 
Zaplatí Finsko vysokou cenu za své rozhodnutí, jehož základem, pokud se na to podíváme blíž, byla neochota akceptovat silné Rusko, které si začíná uvědomovat význam ekonomické suverenity, přinášející pořádek do sousedních finských regionů? Zaplatí. Být součástí vojenského bloku je vždy břemenem, ale být součástí vojenského bloku a zároveň přerušit hospodářské vazby se zásadním partnerem je břemenem dvojnásobným. Nejsou to ekonomicky “podplatitelné” pobaltské přímořské státy, které v 90. letech 20. století zahlazovaly rozepře s Ruskem díky svému postavení hlavních tranzitních zemí pro ruské náklady. Finsko, ačkoli není soběstačné, má mnohem rozvinutější ekonomiku, ale nyní nastaly těžší časy. Vzpomeňme například na krach dříve prosperující společnosti Finnair. Ekonomické bonusy členství v NATO jsou pochybnější než kdykoli v historii.
 
A to teď ani nemluvíme o osudu Finska v případě, že by se… – ponechme raději tuto tečkovanou pasáž otevřenou. Tím spíše, že „Zemi tisíce jezer“ se tentokrát zřejmě nikdo nechystá obsadit a doba letu raket z finských lesů do Petrohradu předurčuje nevyhnutelnost ruského preventivního úderu na její území.
 
To hlavní, co Finsko vstupem do NATO ztrácí, je jeho vlastní budoucnost. Mohlo by se stát nejdůležitějším článkem vznikajícího surovinového a logistického uzlu v Arktidě, který se i při jakémkoli scénáři v Evropě i ve světě stane po roce 2030 nejen zásobárnou surovin, ale také motorem hospodářského růstu. A klíče k němu bude mít i nadále Rusko, které se nehodlá rozpadnout. A Finsko k tomuto uzlu nikdy nebude mít přístup. Už jen proto, že je členem politicko-vojenské aliance nepřátelské vůči Rusku. To jsou zvláštnosti Arktidy, kde nelze oddělit politiku, vojenskou politiku a ekonomiku.
 
Pokud se ovšem podaří zabránit přímé konfrontaci mezi Ruskem a NATO, může Finsko existovat jako hluboký a přirozeně průmyslově degradovaný a militarizovaný okraj Severoatlantické aliance, jehož osud také není jednoznačný.
 
Co je to ale za život?
 

Preklad: St. Hroch, 4. 4. 2023

Pridajte Komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Návrat hore