K petici „Mír a spravedlnost“ a dalším souvislostem

Obrázok (Berlin, Treptower park) od 995645 z Pixabay

  Lex Morava  21.01.2023 

Ať vzpomínám, jak vzpomínám, nevzpomínám si, že by nějaká petice vůči naší centrální výkonné moci někdy něco vyřešila nebo vůbec pomohla vyřešit, nemám-li na mysli takové ty, o nichž mluvil v červenci 1989 Miloš Jakeš na Červeném Hrádku:
„A proto je tak důležitý, ta podpora zespodu, aby my jsme mohli říct: né my si to přejem´, to je ten lid, to žádá taky, my s tím souhlasíme s tím lidem, my plníme jeho vůli a ne prostě, aby my jsme tam byli sami, jak kůl v plotě neměli jediný, jediné slovo podpory…“
Tím spíše je problémem petice politická, jejíž text a jeho význam je citelným kompromisem mezi objektivním pojmenováním skutečného stavu a nevyhnutelnou metlou současnosti v podobě politické korektnosti, v podobě „samoregulace“ vlastního vyjadřování, nad nímž dnes už nestojí jenom zmetci z tzv. „neziskových“ organizací, kterým, jestli se nemýlím, hodlá fialová vládní saň přidělit dost hodně milionů, aby svou „neziskovou“ činnost jaksepatří zintenzívnily, a mainstreamoví šmokové a žumpalisté, ale dokonce i nejvyšší státní zástupce se svými bystrozraky, aby ústavní svoboda slova měla svůj zákonný (rozumějme – jediný správný) rozměr.
V okamžiku, kdy v textu schází opravdu objektivní pojmenování skutečného stavu a jeho příčin, jdou všechny podobné iniciativy šejdrem. A lidé to vědí nebo alespoň cítí. (Používám pojem „lidé“ podobně jako kdysi dávno v kolébce demokracie, řeckých Aténách, kdy lidem se rozuměla jen určitá „sorta“ lidí, ne obecná množina jedinců homo sapiens sapiens, jinými slovy mám na mysli ty „člověky“, kteří nemají pod klenbou lební vydraxlováno jako Hrabalova prostitutka kun.. – však víte co – před návštěvu Billa Clintona v Praze – nebo naopak zaplněno pouze propagandou.)
Při tom pojmenování se přenesme přes termíny jako „imperialismus“ a jeho zájmy, mně vystačí jen několik úplně novodobých milníků, jejichž společným jmenovatelem je ovšem FALEŠ. Tím prvním jsou roky 1989 – 1992, kdy ti „opravdoví demokraté“ si vytřeli zadel s Michailem Gorbačovem. Vůbec přitom není pravda, že pokud mu „něco“ slíbili, bylo to jenom „per hubam“, což je prý k ničemu nezavazovalo – pro nevěřící doporučuji si bedlivě prostudovat materiál, který shromáždil Marian Moravčík.
Co následovalo? Éra jistého Borise Jelcina – jo, toho, co nechal tanky rozstřílet parlament. Doba, kdy ruskou vládu vedli američtí géniové instalovaní přímo v tamních ministerstvech. Doba monopolárního světa, v níž se „vítězové studené války“ nezdráhali hlásit se k faktu, že Rusko a státy jeho bývalého bloku jsou státy v této válce poražené, což má svoje konsekvence, dnes už dovedené skoro k dokonalosti, když v těch státech jim samým už nepatří skoro nic (Na tomto místě si dovolím poznamenat, že podle účetní uzávěrky z roku 2021 činil majetek českého státu 5,85 biliónů korun. Kolik že to činí státní dluh? No, v říjnu loňského roku to byly skoro tři biliony korun, dneska už jistě přes tři biliony. Ale mám na mysli především ekonomickou základnu, co nám z ní zbylo, co patří našemu státu a jeho občanům?).
Pak v roce 2000 přišel jistý Vladimír Vladimírovič Putin. A kolektivní Západ a hlavně ten „nejzápadnější“ – najednou zjistil, dostalo se mu na vědomí, že Rusko, Sibiř a jeho zdroje už nebudou jen tak dojnou krávou. Že tenhle poražený ze studené války se začal ze své porážky otřepávat, začal se emancipovat. Ekonomicky, společensky, politicky i vojensky. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci 2007 to pak Putin řekl naprosto zřetelně.
Myslíte, že někdo z těch západních posluchačů pochopil, o čem je řeč? Pochopil, kudy se bude ubírat vývoj, pokud ustrnou na svém nadřazeném vnímání oprávněných zájmů jiných, než svých vlastních?
Nevěřili. A dál spřádali své plány a obkličovali Ruskou federaci svými vojenskými základnami, kterých jsou stovky. A investovali miliardy dolarů do Ukrajiny jako letitého nepřítele Ruska. Protože přece Ukrajina je klíč k jeho dobytí – jak samozřejmě nikdy neřekl Otto von Bismarck. Až to dotáhli počátkem roku 2014, k „majdanu“ a násilnému převratu s mnoha zavražděnými a k vyhnání legitimního prezidenta (no, vyhnání – on na poslední chvíli uprchnul, jinak kde by mu byl dnes konec). Co se na Ukrajině dělo pak, je dostatečně známé – těm, kdo znát chtějí. A těm, kdo znát chtějí, je známa také zpráva Rand Corporation.
Také to o Minských dohodách, k nimž se už otevřeně, nejdříve bývalý francouzský prezident François Hollande, a naposled sama Angela Merkelová přiznali, že šlo o podvod na Ruské federaci, o vytvoření časového prostoru pro vojenské posílení Ukrajiny pro boj proti Krymu a proti „samozvaným“ republikám Doněcké lidové a Luganské lidové republice s většinou ruských občanů.
Koncem roku 2021 a začátkem roku 2022 se ještě jednou pokusilo Rusko oslovit kolektivní Západ ohledně zajištění své bezpečnosti. Setkalo se s arogantním a pohrdavým odmítnutím….
Tu si ale neodpustím drobný úkrok stranou a exkurs na naše ministerstvo obrany a ministerstvo zahraničí, které pod číslem 3/2022 Sbírky mezinárodních smluv publikovalo sdělení o Ujednání mezi Ministerstvem obrany České republiky a Ministerstvem obrany Ukrajiny o spolupráci v oblasti poskytování léčebné péče raněnému vojenskému personálu Ukrajiny ze dne 1. 2. 2022 (záměrně zdůrazňuji to datum) – klikněte a dobře si počtěte ZDE.
Kdo že to zajišťoval v České republice na počátku roku 2022 a priori léčení svých zraněných vojáků? (To, že jsme se zavázali to dělat zdarma a hradit veškeré náklady včetně transportu k nám i zpět na Ukrajinu, nechávám stranou.) Kde měli přijít ke svým zraněním, když o SVO Ruské federace ještě nebylo ani slechu ani dechu? Naproti tomu jsou dostatečně známy sliby amerického generála a amerického senátora, kteří v doprovodu tehdy ještě prezidenta Porošenka bojovníkům útvaru Azov při návštěvě v jejich štábu slibovali, že jejich zpětné dobytí Doněcka a Luganska začne v roce 2017, což bylo ze známých důvodů v podobě pomalejšího postupu v přípravě Ukrajiny na střet odsouváno, nicméně pečlivě, do detailu připravováno, o čemž svědčí i ta výše zmíněná smlouva, která šla do podrobností, včetně např. transportu případně zemřelého ukrajinského bojovníka v našem zařízení.
Následoval dvaadvacátý únor a Putinův projev, a pak čtyřiadvacátý únor a kromě jiného ještě jeden vyčerpávající projev ruského prezidenta. A pak už jen to, co běloruský spisovatel Sergej Klimkovič popsal ve svém přiléhavém textu:
Chraňte se vzbudit Rusa. Vy netušíte, čím tohle probuzení pro vás skončí. Můžete ho zadupat do bláta, promíchat s hovny, vysmívat se mu, ponižovat ho, opovrhovat jím a urážet ho… A v tu chvíli, kdy se vám začne zdát, že jste nad Rusem zvítězili, že jste ho zničili, na věky věků zostudili, rozdrtili na prášek, najednou se stane něco neobvyklého a pro vás překvapivého. On přijde k vám domů. Unaveně klesne na židli, na kolena si položí samopal a zadívá se vám do očí. Bude cítit prachem, krví, smrtí. Ale bude ve Vašem domě. A v tu chvíli vám Rus položí otázku: „V čem je síla, bratře?“ A právě v tuhle chvíli tisíckrát zalitujete, že nejste Rusovi bratrem. Protože bratrovi on dokáže odpustit. Ale nepříteli nikdy. Francouzi si to ještě pamatují. Němci to vědí. Rus žije spravedlností. Obyvatel Západu žije lživými brífinky a záludnými tiskovkami. Dokud v jeho srdci žije spravedlnost, Rus se vždy dokáže zvednout z bláta, z temnot, z pekla. A s tímhle vy nedokážete udělat nic, vůbec nic.
Nejsem arbitr, abych se mohl postavit na tu nebo onu stranu, na to nemám ani zdaleka dost objektivních informací, ani na tom, co si mohu myslet, vůbec nezáleží. Na to jsou politici. Jedno si však dovolím myslet. Žádná petice už nedokáže nic ovlivnit, Rubikon byl překročen a začal velký reset.
Začaly se psát Nové dějiny uspořádání světa, ať to bude trvat, jak chce dlouho – deset, padesát, sto let? Co na tom záleží. Jak dlouho se vyvíjel „lidský“ svět do současné podoby? Domnívám se, že podstatou těch dějin bude změna architektury světové moci do multipolární podoby. Žádná „zlatá miliarda“ podle vlhkých snů vůdců globalistů.
Evropa si se vzdáním se svého podílu na moci vystačí sama. K tomuto cíli už vykročila rázným krokem – asi jako lumíci ke srázu mořského břehu. Islamizací a destrukcí svého hospodářského potenciálu, netřeba snad vysvětlovat, stačí si uvědomit postoj k opatřování a ceně energií a dalších surovin a jeho očekávané důsledky. A k tomu deklasování včetně vymírání svého dosavadního vyspělého obyvatelstva, které bylo a zatím ještě je základním kamenem ekonomické prosperity a rozvoje. Jak dopadnou Spojené státy v situaci, kdy se jako nový hegemon etablují země BRICS a jejich spojenci a zabrání jim exploataci cizích zdrojů, je docela snadno předvídatelné.
A my tady o petici adresované poskokům bez vlastní suverenity.
Nezbývá, než doufat, že ten „velký reset“ nebude i počátkem jaderného konce celého světa.
 
Publikováno na Outsider media K petici „Mír a spravedlnost“ a dalším souvislostem | Outsider Media

Pridajte Komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Návrat hore