Globální finance = fraška, šaškárna a šílenství

Vše se vrací k obvyklému schématu peněžních záležitostí …

Zatímco Fed odčerpává mizerné miliardy, aby zmenšil svou neúměrně nafouknutou rozvahu, někde pod Powellovým stolem je spínač peněžního stroje rozpálený do ruda a čeká na svou hvězdnou chvíli…
 
Od loňského květnového cíle Powell na tiskových konferencích “blbne” a předvádí záměrně jestřábí tón, plně připraven otočit, jakmile se někde spustí ventil, tj. před prvním cvaknutím. V tomto vyprávění jsem komentoval každé Powellovo vystoupení.
 
Z posledního: “Celý tento cirkus pokračuje tak dlouho, dokud nejsou patrné žádné známky krize a dokud nikdo ze segmentu ‘too big to fail’ (příliš velkých, aby padly) nepraská ve švech z přetížení. Míra agresivity Fedu je přímo úměrná stabilitě finančního systému. Jakékoli, byť sebemenší narušení – rétorika se bleskově změní.”
 
Jestřábí tón je nutný k vytvoření zdání kontroly v době, kdy se inflace zjevně vymyká kontrole (zejména v polovině roku 2022), a k demonstraci “důsledných, neúprosných” kroků a opatření k neutralizaci ohniska měnového klidu a důvěry v dolar a Fed.
 
Jednoduše řečeno, převzít kontrolu nad inflačními očekáváními a “upevnit” důvěru ve Fed, protože skutečná inflace Fed příliš nezajímá.
 
Poptávku po finančních nástrojích (akciích, dluhopisech a peněžních aktivech) nevytváří aktuální inflace, ale očekávání inflace, přesně jako investiční projekty v reálné ekonomice.
 
Ekonomické subjekty nezajímá ani tak minulost, jako spíše projekce do budoucnosti, i když tato projekce je často založena na mentální setrvačnosti. Čím delší a větší je rozsah negativní události, tím úpornější je snaha extrapolovat minulost do budoucnosti.
 
Z tohoto důvodu dlouhodobá a vysoká inflace vytváří návyk a mění vzorce spotřeby, investiční vzorce, ovlivňuje měnové, cenové proporce a vnímání budoucnosti, čímž účinně formuje inflaci v budoucnosti.
 
Inflační očekávání ovlivňují oceňování aktiv (snižováním úrokových sazeb) a poptávku (zvyšováním zájmu investorů o dluhopisy). Inflační očekávání jsou zase funkcí důvěry v politiku Fedu a ve finanční systém.
 
Důvěra ve Fed formuje proinflační nebo dezinflační jednání ekonomických subjektů. Například pokud spotřebitel nebo investor očekává vysokou inflaci, jejich současné jednání vychází z jejich vlastního zájmu maximalizovat zisk a/nebo chránit úspory a jejich současné jednání má dopad na inflaci v budoucnosti.
 
Takto dlouhý úvod byl důležitý pro popis měnové konstrukce, kde důvěra v politiku Fedu může mít vliv na inflaci.
 
Jaký je tedy smysl toho všeho? Pokud se Fed při každé příležitosti pouští do měnového šílenství (jen mi dejte důvod k nastartování stroje), aniž by dokončil proces neutralizace inflace, tj. zmítání se ze strany na stranu – ovlivňuje to důvěryhodnost Fedu.
 
V jakém smyslu? Znehodnocuje všechna prohlášení a záměry, čímž Fed vypadá jako šašek. Všechna budoucí prohlášení jsou vnímána prizmatem měnového šílenství a důvěryhodnost k měnové politice je snížena, což dále narušuje transmisní mechanismus Fedu.
 
Všichni si uvědomujeme, že Powell rád spekuluje a že bubliny jsou jeho slabou stránkou, jinak by v letech 2020-2021 nedošlo k dlouhodobému zneužívání zdravého rozumu, kdy Powell spolu s Fedem ignoroval doslova vše: finanční bubliny, měnovou nerovnováhu a inflační rizika.
 
Takové rychlé zvraty jsou však přinejmenším znepokojivé.
 
Logicky se zde nabízí otázka: “Co jiného má Fed dělat, když finanční systém hoří jako čert?”. Nezachraňovat banky? To by spustilo řetězovou reakci a nekontrolovatelnou nákazu. To vše povede ke kaskádovému kolapsu, který zasáhne větší finanční struktury.
 
Dne 22. března se koná zasedání Fedu, kde by měl Powell ve svém projevu nastínit trajektorii kvantitativního uvolňování (emise) – QE Fedu. Pokud bude rétorika měkká a výrazně posune trajektorii sazeb směrem dolů, což je nejpravděpodobnější, objeví se logické otázky novinářů: “není ten obrat příliš prudký?”.
 
Na které bude Powellova odpověď železná: “Chcete kolaps finančního systému a nekontrolovanou nákazu?“. Tento argument je skutečně vražedný. S tím nelze polemizovat, protože Fed se kromě kontroly inflace zabývá také finanční stabilitou.
 
Masový odliv vkladatelů z malých a středních bank by mohl vést ke kaskádovému efektu bankrotů, kdy by se finanční systém mohl začít štěpit se všemi důsledky, které by z toho vyplývaly.
 
Zatím – to jsou jen spekulace, ale při hodnocení očekávání trhu a svérázu Fedu k tomu existují předpoklady.
 
Důležitý je vztah příčiny a následku a forma krachů tří bank, kde došlo k jejich likvidaci během několika hodin.
 
Aby se problém nedostal do centra pozornosti médií a nevyvolal paniku mezi vkladateli a investory, bylo logické nepřivést jej k bankrotu, ale řešit situaci v zákulisí pomocí standardních interních komunikačních kanálů Fedu a bank.
 
SVB se nezhroutila kvůli struktuře aktiv, i když i s tou byly problémy. Hlavním spouštěčem byl masivní nájezd investorů, kteří v krátké době (během dvou týdnů) vybrali téměř ¼ všech vkladů. To přinutilo banku (při nedostatku likvidity) prodávat aktiva se ztrátou, což “vyčerpalo” kapitál a vedlo k bankrotu.
 
Pád SVB vyvolal pochybnosti o zdraví ostatních regionálních bank a každé porušení mlčenlivosti ve finančním sektoru vyvolává pochybnosti o schopnosti dostát závazkům. Problémy První republikové banky a dalších jsou důsledkem mediální mašinérie spuštěné za účelem diskreditace regionálních bank, ačkoli vnitřní strukturální problémy nebyly anulovány.
 
Druhou důležitou okolností je rychlost úpadku, která značně uvedla do rozpaků mnoho investorů a vkladatelů. Jestliže 16. největší banka v USA zbankrotuje doslova přes noc a její akcie jsou staženy z obchodování 3 hodiny po veřejném oznámení problémů (problémy byly oznámeny 9. března večer, 10. března se již neobchodovalo) – je to mírně řečeno velmi destabilizující, zvyšuje to nejistotu a vede k odmítání rizika a hledání “alternativního bezpečného přístavu”.
 
Rozhodně zde existovaly dohody s FEDem, ministerstvem financí, FDIC a největšími bankami.
 
Nejzřetelnější, na povrch vyplouvající motivy, vycházející z trendů a prohlášení zainteresovaných stran:
 
·        Méně než dva týdny před zasedáním Fedu vyvolat na trhu dostatečně silný šok, aby na jedné straně – nezničil systém (k tomuto účelu byla vybrána problematická regionální banka), na druhé straně – aby vytvořil manévrovací prostor pro Fed s možností obratně se vymanit z předem ohlášené utažené trajektorie QE.
 
               Jinými slovy, zachovat důvěryhodnost a reputaci Fedu prudkou změnou směru měnové politiky.
 
·        Obnovit mechanismus refinancování dluhu prostřednictvím zvýšené poptávky po dluhopisech a zároveň dezorientovat investory a vyvolat averzi k riziku. Hlavní problém v roce 2022, který v kontextu záporných reálných sazeb ztížil nabídku podnikových a státních dluhopisů.
 
·        Jako bonus. Vytvořit přerozdělení likvidity od malých a středních bank k velkým bankám. Vyšlo to zajímavě. To, co vkladatelé v minulých dnech stáhli z regionálních bank a přerozdělili do mega bank, ty samé mega banky vrátily (částečně) zpět do prvorepublikové banky, když 11 největších bank uložilo 30 mld.
 
Důvodem tak vysoké intenzity je neschopnost finančního systému strávit tak vysoké sazby. V důsledku toho se snaží vyřešit další globální problémy sakrální obětí, podobně jako to udělali se zhroucením banky Lehman Brothers “na míru” v roce 2008. Nedali jí 20 miliard, aby legitimizovali injekci bilionů.
 
Proč tomu tak je? V příštích dnech se objeví spousta věcných důkazů, které na příkladu USA ukáží rozsah problému a slabiny globálního finančního systému.