Dmitrij Jevstafjev: Vykročit přes práh nového světa (politologická úvaha)

Autorský článek pro Global Affair´s
 
Ruská speciální vojenská operace na Ukrajině přinesla společnosti i úřadům pohled zvenčí a vyvolala řadu obtížných otázek. Spojily problém světa, který se nám formuje před očima, a tradičně obtížnou debatu o historii Ruska a jeho místě v ní. V průběhu roku se charakter diskurzu zásadně změnil. Konflikt o Ukrajinu v roce 2022 se stal nejen středem pozornosti světových procesů, ale také ukázal obrysy architektury budoucího světa.
 
Postekonomie
Postglobální svět je složitý systém. Na jedné straně existují pozůstatky globálního světa, především digitální nadprostorové komunikace, na nichž stojí globalizovaný finanční sektor a které zajišťují sociální a sociokulturní univerzalitu. Na druhé straně jsou zde nové prvky, které nejsou typické pro rok 2010: mocenská geoekonomie a zrušení tabu na překreslování politického prostoru. Není náhodou, že jsme začali často a nevhodně používat termín “hybridní”, který odkazuje na složitost a mnohovrstevnatost té či oné politické, vojensko-mocenské nebo ekonomické konstrukce. Poměrně dlouhé období před Chaosem (přinejmenším v letech 2017-2021) politicky “legitimizovalo” vícerozměrnou povahu politiky a ekonomiky. Stalo se nemožným přijímat čistě ekonomická či politická rozhodnutí a byla zafixována neoddělitelnost domácího rozvoje a zahraniční politiky.
 
Svět vstupuje do éry postkapitalismu a dokonce postekonomiky, pokud za výchozí bod považujeme tržní ekonomiku konce 90. let do roku 2010 (i když západní ekonomové pochybují, že tento systém byl skutečně kapitalistický). Nyní se ignorance základních východisek ekonomického modelu konce minulého a počátku tohoto století stává systematickou. Proces postekonomie se teprve rozvíjí, ale dlouhodobá rozhodnutí jsou již přijímána na základě úvah o perspektivní geoekonomické (tj. spíše mocenské než tržní) konfiguraci světa. Jinými slovy, na základě politické vůle a téměř vždy bez ohledu na jejich bezprostřední socioekonomické důsledky. Tato logika však neznamená, že vznikající svět je antiekonomický. Naopak, začíná období politických a politicko-vojenských “investic” do budoucí architektury světové ekonomiky, která se již nemůže rozvíjet v dosavadním institucionálním rámci.
 
Ve skutečnosti nedochází k chaotizaci prostoru světové politiky a ekonomiky jako takové, ale ke střetu logik střednědobého a ještě dlouhodobějšího vývoje, které se navzájem popírají. Tyto logiky se však zatím nedočkaly plnohodnotné institucionální realizace. Proto ten pocit chaosu.
 
V roce 2023 se nacházíme uvnitř imanentně krátkodobého světa.
 
To se týká nejen globální ekonomiky, což je každému jasné, ale také politiky, kultury, a dokonce i historie, která se stala nestálou nejen v Rusku, ale všude. Ve Spojených státech nyní existuje několik historických narativů. To hlavní: jednotná pravidla politické a ekonomické hry zcela zmizela. Jak ta, která existovala během studené války (která se v 70. letech dokonce formálně stala hrou s pravidly – nastal čas velkých dohod), tak ta, která se odehrávala například na vrcholu Velké hry v poslední třetině 19. století, kdy se určovala konečná geopolitická a geoekonomická konfigurace koloniální fáze moderního světa.
 
 
Období chaotizace a transformačního radikalismu
Nástup společenské destrukce lze spatřovat také v rostoucím významu osobních faktorů, jak je tomu vždy v případě krize velkých systémů. Jednotlivá charismatická osoba je v zemi nebo nadnárodním ekonomickém systému mnohem důležitější, než byla ještě před deseti, natož před dvaceti lety. Jedná se však o přechodný okamžik a současný předhusitský stav musí skončit hlubokou transformací, která uvolní cestu k nové institucionalizaci v politice a ekonomice a v dlouhodobém horizontu i k rekonstrukci udržitelného práva na jiném základě v protikladu k ad hoc a konkurenčním systémům pravidel. Udržitelné a univerzální principy nejen mezistátní, ale i mezisystémové interakce předpokládají novou geoekonomickou architekturu a obnovení alespoň základní geoekonomické racionality v chování největších aktérů. Ta byla nyní nahrazena perspektivní politickou účelností, jakousi investicí do budoucích geoekonomických pozic na základě politických rozhodnutí.
 
V této logice je pravděpodobně třeba hodnotit politiku klíčových západních zemí v čele s USA, které na konci minulého a začátku tohoto desetiletí záměrně odkládaly rozhodnutí o vystoupení ze stavu před chaosem. Uvědomily si, že jejich organizační a ekonomické zdroje nebudou stačit nejen na posílení jejich pozic, ale dokonce ani na pouhé udržení stability systému. Všimněme si trefného postřehu Barryho Posena, že Pax Epidemica, svět vznikající v procesu zavádění pandemických omezení a kontroly koronaviru, pomáhá konzervovat stávající systém globálních vztahů, politických i ekonomických. A kroky USA, které si monopolizovaly politické řízení “kolektivního Západu” na pozadí začínajících globálních transformací, mají za cíl zachovat hlavní globalizované systémy finančně-investičního kapitalismu, které v podstatě přivedly současný model globalizace do nejhlubší krize. USA si uvědomují, že na rozdíl od “obětování prostoru” (Afghánistán, dokonce i část Blízkého východu atd.) nepovede ztráta kontroly nad nadprostorovými systémy ke krizi, ale ke kolapsu globalizace zaměřené na USA.
 
Celá strategie Washingtonu v posledním desetiletí spočívala v tom, aby zabránil konkurenčnímu jádru “ovládnout” prostory kritické z hlediska zdrojů (ne nutně zavedením účinné politické a mocenské kontroly, možná i bez přímého zrušení suverenity). Čína byla považována za jediného uchazeče, který se může stát plnohodnotným konkurentem v pozdně globálním světě, což předurčilo nejen vyhrocený postoj k její ekonomické a technologické konsolidaci, ale také rozhodný odpor vůči jakýmkoli pokusům o její posílení. V maximální možné míře se stavěly proti pokusům Číny vytvořit vlastní sféru spojenectví založenou na geoekonomickém a sociálně-modernizačním projektu “Jeden pás, jedna cesta”, který by EU ekonomicky připoutal k Číně, a vojensko-strategickým vztahům s Ruskem, které z Moskvy de facto učinily mladšího (podřízeného) geopolitického partnera Pekingu.
 
Ze sociálního hlediska to znamenalo, že ve světě pozdní globalizace musí být, kromě “spotřebitelů”, také i “bojovníci”. A pro jejich výchovu a rozvoj bylo zapotřebí zcela jiné sociálně-ideologické prostředí. Odtud pramenilo nafukování radikálních nacionalistických nálad v podmínkách strategické časové tísně a přítomnosti aplikovaných úkolů, které získaly otevřeně protiruské zaměření.
 
Ukrajina je jasným příkladem násilné kultivace takového “válečnického státu”, pro který po skončení současné bitvy nezbude žádné jiné společensko-politické místo.
 
Celkově lze říci, že ideologizace a militarizace společenského prostoru je dlouhodobým trendem, který je jen částečně spojen s Ruskem.
 
Povaha cílů a záměrů kolektivního Západu, které se navenek tvářily “defenzivně”, odstranila výrazné zábrany pro použití některých nástrojů. Proto se stal přijatelným model chaotizace území, která nelze dostat pod kontrolu “jádra” globálního světa, ale jsou potenciálně cenná pro konkurenty. Formulace “tak ať vás nedostane nikdo” odráží přístupy k celé řadě regionů. Nejde ani tak o postsovětskou Eurasii, zejména její středoasijský sektor, jako o Blízký východ, zejména Střední východ, Afriku a řadu regionů jihovýchodní Asie, kde procesy společenské degradace a s ní spojeného politického chaosu nabírají na síle.
 
Problémem politiky USA (v letech 2016-2022 USA stále více určovaly kroky “jádra” globalizace a dosáhly v něm téměř monopolu na vliv) bylo, že soubor “nízkohodnotných” regionů se měnil v závislosti na taktických cílech. To byl případ Blízkého východu. Ten se z hlavního kandidáta na totalitu (projekt Velkého Blízkého východu na počátku tisíciletí) stal pro Spojené státy jednou z hlavních priorit a vztahy s klíčovými zeměmi byly obnovovány jakýmikoliv prostředky. V podstatě totéž se nyní děje s Blízkým východem. Podobná kličkovaná pravděpodobně čeká i jižní Asii, pokud Washington dojde k závěru, že z Indie nedokáže udělat spojence proti Číně.
 
Je možné svět plně rozdělit na “civilizaci” postavenou na “pravidlech” a prostor chaosu? Je to nepravděpodobné. Dokud přetrvávají alespoň zbytkové prvky pozdní globalizace (nadregionální obchod, svoboda výměny informací, technologická dělba práce), je rigidní společenské rozlišení na “civilizaci” a “divoké pole” krajně pochybné, jak ukázal příklad americko-mexických vztahů. V tomto smyslu obsahuje “model Josepa Borrella” – stanovení “plotu”, dělící linie mezi relativně sociálně prosperující zónou (“zahradou”) a prostory odsouzenými k sociální degradaci (“džunglí”) – fatální vnitřní rozpor. Zatímco tvrdí, že je třeba zachovat základní mechanismy a nástroje globalizace, je obecný Západ nucen je sám na úrovni praktické politiky ničit.
 
Strukturálně nestabilní svět si však ani po skončení destruktivní fáze transformace nemůže dovolit globální “divoké pole”, alespoň ne v takovém rozsahu, jaký se rýsuje. Jinými slovy, “nezápad” stojí před dilematem. Buď se restrukturalizovat a stát se, když ne “světovou většinou”, tak systémem dynamicky se rozvíjejících regionálních společenství založených na pravidlech chování vypracovaných v dialogu, nebo se proměnit ve zvnějšku manipulované a destabilizované “divoké pole”. V každém případě bude vnitřní (zemské či regionální) uspořádání “nezápadu” určeno jeho schopností vypracovat pro sebe efektivní model společenského rozvoje a společenské modernizace, a nikoliv pouze nastolení spravedlivějšího režimu přerozdělování zdrojové a logistické renty. Je příznačné, že většina “nezápadních” zemí, které si nárokují vliv ve světě (od Turecka po Brazílii, Rusko není výjimkou), se kromě nerealizované potřeby nového geopolitického statusu potýká s pozoruhodnými problémy souvisejícími se zachováním vnitřní sociálněpolitické stability a integrity.
 
Souhrnně řečeno, hlavním aspektem soupeření v současné fázi je konfrontace mezi pokusy o chaotizaci prostoru a politikou jeho strukturování, včetně využití nástrojů vojenské síly, a to zejména proto, že ve své klasické podobě “měkká síla” již nefunguje ani u svých vynálezců.
 
Suverenita a jiné formy uspořádání
I zde se setkáváme s důležitým koncepčním rozporem. Cílem ruské politiky v posledních letech bylo přimět a v jistém smyslu i probudit ostatní země k suverénnímu chování vůči globálnímu hegemonovi.
 
Politická praxe však ukazuje, že suverenita, a to ani ve své formální prostorové interpretaci, není pro mnohé země určující politickou hodnotou.
 
Naopak je zřejmá ochota mnoha, nejen rozvojových, ale i vyspělých zemí, delegovat značnou část své suverenity buď na nadnárodní struktury, nebo na jiné státy a obnovit tak zdánlivě archaické formáty mezistátních vztahů: dominium, protektorát apod.
 
Otázka, která z toho vyplývá, přímo souvisí s prostorovým uspořádáním budoucího světa. Připustíme částečné oživení, když ne právní, tak operační složky kolonialismu ve vztahu ke společnostem a prostorům, které se v posledních 30-40 letech ukázaly jako neschopné vytvořit vlastní plnohodnotné státní systémy? Příklad ukrajinské elity, která se za třicet let dostala do postavení téměř klasického “protektorátu” či dokonce “mandátního území” (vzhledem k degradaci státních institucí), je názornou, ale nikoliv nevýznamnou ilustrací přitažlivosti desuverenizace jako modelu. Tento jev částečně odráží neschopnost většiny států vytvořit suverénní ekonomickou základnu, která by zajistila alespoň udržení úrovně socioekonomického rozvoje (to však právě není případ Ukrajiny, tam byla základna pevná a důvody jsou čistě ideologické a politické). V neoglobálním světě však nebude států schopných suverénního ekonomického chování o mnoho více než v pozdně globálním světě, ale spíše ještě méně. To bude vyžadovat přehodnocení současného přístupu, který považuje suverenitu za základ neoglobálního světa.
 
Nejde o naši potřebu zavést koloniální model správy “divokého pole”. V ruských dějinách lze najít různé analogie, ale obecně není klasický kolonialismus pro naši zemi charakteristický. Důležitější je, jak se politicky, geopoliticky a geoekonomicky vypořádat s těmi skutečnostmi nesuverénní správy nejdůležitějších prostorů, které vidíme nyní.
 
To nevylučuje vznik ostrých rozporů mezi hráči zahrnutými do jádra globalizace. Dominance USA může v určitém okamžiku jednoduše selhat ze stejných vnitropolitických a vnitrospolečenských důvodů. A pak bude vnitropolitická konkurence, a to na různých úrovních, vedená různorodými aktéry: státy, nadnárodními společnostmi, síťovými sociálně-politickými strukturami, aktéry “šedého” a “černého” segmentu ekonomiky (a jejich význam v posledních letech jen vzrostl, jak ukázaly události dekády 2010-2020 na Blízkém východě), klíčovým faktorem vývoje neozápadu, kde dominance Spojených států jako jediné suverénní metropole není předem daná.
 
Dokonce i ve světě úspěšné americko-centrické globalizace existovaly síly nejen na úrovni národních elit, ale spíše na úrovni alternativních globálních elitních skupin, které měly zájem alespoň částečně zlepšit své postavení částečnou demontáží americko-centrických systémů. Těch, které se podle jejich názoru staly zkostnatělými a neefektivními. Připomeňme si spor mezi administrativou Josepha Bidena a digitálními giganty o přednostní právo na regulaci digitální globalizované komunikace, který se projevil v létě 2021, v době maximální potřeby konsolidace americké elity v předvečer rozhodující konfrontace s Ruskem a de-suverenizace Evropy.
 
Zásadním problémem dneška je podcenění nejen potenciálu chaotizace, ale i rozsahu vlivu alternativních a kvazi- (či dokonce “pseudo”, tj. uměle konstruovaných) kontra-elit, které mají na jejím relativně velkém rozsahu zájem. Z toho vyplývá ústřední otázka současných globálních transformací: jak se dostat za práh slepé uličky modelu ekonomického rozvoje, aniž by došlo ke globální politické a ekonomické katastrofě, k univerzálnímu geoekonomickému “anulování”? A je to v zásadě možné? Jsou ekonomická “pravidla hry” omezující destabilizaci po dobu trvání globální transformace reálná, nebo jsme odsouzeni k dlouhodobému soupeření “všech proti všem” se vznikem řetězce ozbrojených konfliktů podél hranic, “okrajů” zón vlivu a oblastí perspektivních zájmů? Důležité je, co představuje postkapitalismus. Postkapitalismus jako stabilní systém ekonomických vztahů ještě nebyl plně pochopen a realizován.
 
 Nová verze globalizace
Samotná formulace “postglobalizace” je konceptuálně nesprávná. I při “nadkritických” způsobech rozpadu současného systému mezinárodních politických a ekonomických vztahů, tj. prostřednictvím řetězce nikoli “malých” konfliktů (princip kaskádové “války vzpour”), ale prostřednictvím dlouhodobých konfrontací střední intenzity, si systém zachová významné prvky globalizace.
 
Správnější by bylo hovořit ani ne tak o post-, jako o neo-globalizaci, tj. nové verzi globalizace. V její nově vznikající verzi, kterou bychom mohli nazvat “konkurenční neoglobalizací”, budou dynamicky koexistovat “velké systémy”: státy, korporace a sociopolitické subjekty zaměřené na zachování alespoň části globálních systémů a síly sázející na regionalizaci a lokalizaci: klasická geoekonomická regionalizace formátu 70.-80. let nebo budování nových makroregionů. V každém případě bude soupeření o vliv na charakter činnosti globálních nadprostorových systémů rozhodujícím prvkem boje o právo ovlivňovat utváření architektury budoucího světa. To je pravděpodobně důvod, proč se dnes nejvíce antagonistická konfrontace odehrává na sociálně-hodnotové úrovni, která je mylně považována za “ideologickou”. Hodnotová úroveň do značné míry určuje orientaci nadprostorových systémů. Hodnotový antagonismus dokonce převažuje nad zájmy zachování ekonomické vzájemné závislosti a podněcuje její přeformátování. Prvním, nikoli však posledním pokusem byl projekt Aliance demokracií prosazovaný Bidenovou administrativou.
 
Vznikající svět by nebyl stabilním a dlouhodobým systémem, ale “beta verzí” neoglobalizace.
 
Umožní lidstvu vstoupit do nového období “dlouhého míru” nejen díky nové “rovnováze moci”, která vyrůstá z “rovnováhy strachu” z nekontrolované eskalace (první náznaky již pozorujeme). Ústředním obsahem současné fáze je soutěž o možnosti ovlivnit proces definování udržitelných pravidel globální interakce, která by se mohla stát novým mezinárodním právem.
 
Uveďme několik předpokladů o neoglobalizaci:                          
·       Ekonomika velkých systémů” je ve fázi formování neoglobálního světa jednoznačně prioritou. Operačně i metodologicky stojí v protikladu k “indikátorové ekonomii” z dob pozdní globalizace, která sloužila mechanismům globální ekonomické vzájemné závislosti. Opírala se však o mechanismy, které se objevily v roce 2010 (po finanční krizi v letech 2008-2009), aby udržely stabilitu globálních financí a světového obchodu a globální dělbu práce, a to ani ne tak o technologická schémata, která zajišťovala americko-centrickou povahu stahování “renty”. USA proto usilovně pracovaly na udržení dominantního postavení dolaru ve světovém obchodním a investičním systému. A právě kolem de-dolarizace se má vést nejtvrdší možná bitva o přechod, protože ta je na rozdíl od de-amerikanizace globální informační společnosti považována za dosažitelný cíl. Ústředním prvkem nebude samotná dedolarizace, ale vytvoření mechanismů pro zpeněžení různých druhů renty (od renty z přírodních zdrojů po logistiku) a jejich přeměna na investiční zdroje, které leží mimo americko-centrický okruh globálního finančního systému.
 
·       Geoekonomická transformace světa, uznávaná i na Západě a nevyhnutelně spojená s potřebou komplexního prostorového zabezpečení, vede v určitém okamžiku k nutnosti politické restrukturalizace. Tím spíše, že tabu týkající se změny poválečných hranic bylo zrušeno nejen v Evropě (a tuto skutečnost, která se objevila s uznáním Kosova a sjednocením Krymu s Ruskem, by měly uznat všechny strany), ale i v jiných částech světa: v Africe, kde je překonání koloniální politické geografie nevyhnutelné, a na Blízkém a Středním východě, možná v blízké budoucnosti. Prostorové změny však mohou probíhat nejen ve formátu klasických interakcí mezi národními státy. Geoekonomické, a dokonce i geopolitické transformace zahrnují “velké systémy” nestátního typu: náboženská sdružení, nadnárodní společnosti a soukromé armády (PMC). A obecně může de-suverenizace v určitém okamžiku vést k de-státnosti a nahradit politické a administrativní formy vlastní státům zjednodušenými formami, které nevyžadují politickou suverenitu.
 
Systém, který se nám rýsuje před očima, nebude udržitelný, už proto, že svět bude po relativně dlouhou dobu charakterizován rozmanitostí aktérů a v některých případech i jejich situační operační rovnováhou. Ve specifických situacích budou schopnosti národních států a nestátních aktérů (korporátních subjektů, PMC atd.) přinejmenším srovnatelné. K tomu již dochází v řadě regionů světa, především v Africe. V nedávné době, na přelomu 60. a 70. let 20. století, to bylo normou v jihovýchodní Asii a Latinské Americe. A takový model řízení prostoru může být obnoven, čímž se vytvoří systém jakéhosi postneokolonialismu.
 
Z toho vyplývá předpoklad: ve střednědobém horizontu bude utváření relativně stabilní neoglobalizace spojeno s racionalizací pravidel hry ve světě s mnoha aktéry a vypracováním architektury, která bude nejlépe odpovídat jejímu organizačnímu modelu. Ta bude pravděpodobně vycházet z klasického národního státu, ale ve formátu schopném integrovat objektivně existující svět více aktérů. To platí zejména pro prostory “sporné suverenity”, které nejsou plně začleněny do ekonomické struktury státu.
 
Souběžně s geoekonomickými transformacemi a rostoucí poptávkou po politickém přetváření světa se objevují stále silnější známky krize současného modelu společenského rozvoje založeného na konzumním a sociálně-behaviorálním univerzalismu. Ten a jím vyvolané sociokulturní stereotypy byly v posledním desetiletí jedním z nejúčinnějších “svorníků” americko-centrické globalizace a zároveň jedním z nejdůležitějších stimulů hospodářského rozvoje. Pravděpodobně řada prvků pozdně globálního modelu společenského vývoje (zejména souvisejících s úlohou úvěrové osobní spotřeby, jakož i relativní svobody pohybu) zůstane v neglobálním světě zachována, i když sotva jako jediné možné prvky rozdělující společnost na “normální” a “okrajovou”. Vývoj a testování nových, konkurenčních modelů společenského vývoje a chování je samostatným tématem, ale konkurence společenských paradigmat nevyhnutelně vyvolává podezření, že boj o vliv v neoglobálním světě se bude odehrávat i ve sféře udržování vnitřní sociální stability uchazečů o globální vůdcovství.
 
Neoglobalizace je konkurenční prostředí.
Kombinuje formování geoekonomických makroregionů jako prostorů chráněné ekonomické suverenity se soutěží o právo strukturovat a využívat surovinově-logistické prostory, které se stávají předmětem de-suverenizace. Tato soutěž se odehrává na pozadí zachování, byť ve zmenšující se podobě, kapacity systémů pozdního globálního světa, a to nejen v ekonomice, ale především v oblasti sociálních a sociálně-kulturních vztahů. Neoglobalizace dialekticky kombinuje globální deuniverzalizaci a regionální ekonomické, politické a kulturní strukturování (obrysy nových makroregionů se nemusí shodovat s těmi, na které jsme si za léta “dlouhého míru” zvykli). Ta pravděpodobně umožňuje i extrémně tvrdé metody. Je však obtížné s jistotou předvídat, která složka – globální či regionální – bude v určitém prostoru dominovat. Tím spíše, že zatím síla objektivní regionalizace světové ekonomiky nevedla ke kritické destrukci žádného globálního systému, i když mezistátní rozpory již vstoupily do silové fáze.
 
Vnitřní rozpornost, mobilita je hlavním rysem světa, do něhož vstupujeme. Probíhají v něm procesy vnitrosystémové strukturalizace a konstrukce mechanismů sociálního řízení.
 
Procesy politického a geoekonomického strukturování Eurasie, které, jak vidíme, předbíhají ostatní regiony, jsou schopny se jednou stát “vzorem”, přinejmenším vytvořit nový “rámec přípustnosti” v praxi nejen geoekonomického, ale i geopolitického strukturování prostoru při jakémkoli výsledku konfliktu kolem Ukrajiny.
 
Základní ekonomické platformy pro konsolidaci makroregionů a zdroje hospodářského růstu mohou být zásadně odlišné. Tato myšlenka není pro západní ekonomické myšlení něčím zásadně novým. Západ často nepotřebuje vytvářet něco inovativního, aby rozpracoval problémy spojené s neoglobálním světem. Stačí, aby se do popředí dostaly politické, sociální a ekonomické koncepty, které byly dříve považovány za “alternativní”. Zhoršení však znamená přinejmenším částečnou geoekonomickou deglobalizaci a přeformátování až k přetržení (ne vždy zvládnutelným způsobem) technologických, logistických a surovinových řetězců, když se v nich nahromadí nadměrná neekonomická rizika.
 
Z toho lze vyvodit dva závěry.
Na jedné straně se zvyšuje role politických a silových nástrojů v počáteční fázi transformace, což znamená odklon od “hybridních” politických a informačních manipulací z období vyhasínání  současné verze globalizace ve prospěch přímých silových metod. Nacházíme se ve fázi “předkládání příležitostí” k racionalizaci chaosu, který bude kritériem pro uznání nějakého systému (opět zdůrazněno – ne nutně v této fázi), státu, práv na status “jádra” jednoho z makroregionů globálního světa. To předurčí specifika příštích let: politickou deinstitucionalizaci a další zpřetrhání vazeb vzájemné ekonomické závislosti, což znemožní udržet známý společenský standard desátých let tohoto století na základě úvěrové spotřeby.
 
Na druhé straně po vytvoření “jader” makroregionů a jejich bezprostředních průmyslově-zdrojových periferií, které vytyčí kontury “rovnováhy příležitostí” (“rovnováhy perspektiv”), je možný přechod k produktivnějšímu dialogu mezi hlavními aktéry. Zde budou určujícími směry politická konstrukce a to, čemu se dříve říkalo “diplomacie” v klasickém smyslu. Pak se ocitneme ve světě, který bude více připomínat spořádanou studenou válku mezi lety 1962 (kubánská krize) až 1972, než současnou etapu vývoje mezinárodních vztahů. Tehdy nastane čas pro novou institucionalizaci, nejprve geoekonomickou a později i politickou.